Alena Scheinostová: Co kdo rád
Málokdy se lidem tak rozzáří oči, jako když si vybírají u pekařského pultu.
Anebo když se zahledí do karty s nápisem „Menu“, „Denní nabídka“ či „Jídelní lístek“. Anebo když vejdou do řeznictví a přes záda těch před sebou zkoumají, co je vystavené a pěkně rozložené za sklem. Zkrátka když se člověku před očima rozprostře voňavá, pestrá, mnohotvárná nabídka a on si uvědomí, že si stačí jen vybrat, natáhnout ruku a pak už ho – snad až na pytlík z průhledného plastu – od chvíle potěšení nedělí vůbec nic.
Alena Scheinostová: Zimní spánek
Vím to: závidět se nemá. Vysvětlovali mi to odmalička. Ale přece se ani teď, v dospělém a rozumném věku, kdy totéž vtloukám do hlavy další generaci, sem tam závisti neubráním.
„Prosil bych tamhleten bajgl, vaječnou briošku, makronku a dva povidloně,“ poroučí si pán před vámi, tváře mu hoří a bez zakoktání odříká všechny ty názvy, které by před pár desetiletími ještě neuměl ani vyslovit. Tou dobou si asi dával Na Růžku dva rohlíky a gothaj s cibulí, pěkně zalitý octem. Efekt byl ale shodný: chvíle radostného tetelení, vybalit z ubrousku vidličku a nůž s černou rukojetí z plastu, a s potěšením se pustit do jídla.
Chuť k jídlu, radost z jeho vůně, sladkých, slaných, pikantních i hořkých tónů a spokojenost sytého žaludku, to je jedna z radostí, kterou si myslím odnesl Adam z ráje. Lovce mamutů nepamatuju, ale už Adamovi potomci verši z Bible opěvali „med ze skály, jadrnou pšenici a tuk a morek“ a jejich novozákonní následovníci postřehli, že záliba v jídle má sklon růst tak zdárně, až někdy přerůstá zdravé meze, a tak mezi sedm hlavních hříchů zařadili i obžerství.
„To není tak malá vesnice, je tam hospoda,“ řekneme i dnes – jako by místo, kde mají aspoň desítku a nakládaný hermelín, mělo už bod, jehož se dá zachytit, odkud je možné uspořádat chaos. Podobné je to ve vztazích: on a ona, dlouhá noc, ale než na ni dojde, je tu večeře při svíčkách. Anebo děda zemřel, pojďme se sejít, švára zabukuje restauraci, i když jsme pozůstalí, pořád patříme k sobě.
Alena Scheinostová: Co má na sobě král
Trochu jsme si v uplynulých dnech – vzpomínáte ještě? – podiskutovali o tom, kde, kdy a nakolik se svlékat.
A pak tak členíme čas: ze školky jdeme „po o“, ve škole nezačne „odpoledka“ úderem poledne, ale návratem ze školní jídelny, a z práce se vracíme do večeře, aby ten druhý, kdo ji chystá, věděl, že ho i po těch letech máme pořád rádi. Vzpomínáte na všechny ty snídaně do postele, obědy u babičky a dlouhé studentské mejdany s chlebíčky a křupkami? Na skautské výpravy, kdy jste utahaní dorazili večer do tábora, a tam se kouřilo uprostřed kruhu z obrovského kotlíku?
Když se křesťanský Bůh rozhodl stávat se při mši chlebem, vzal to ve své moudrosti za správný konec. Když jíme, umíme prožívat radost, a to společně s ostatními spolustolovníky.
Nejspíš i proto se pro nebeskou blaženost tak dobře ujal obraz věčné hostiny. Ráda si to tak představuju, jak to jednou, dá Bůh, doklepu až tam nahoru k bráně a po příslušných formalitách nějaký ten anděl řekne: Támhle si vyberte – vpravo gothaj, vlevo briošky, vzadu na pultu jsou povidloně. A pak dodá název čehosi, co jsem v životě neslyšela, ale bude to krásně vonět, skvěle vypadat a ta chuť, ta bude jedním slovem nebeská.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
