Alena Scheinostová: Co má na sobě král

Co je ještě protest a co už exhibice a kdy jsme si prostě jen zapomněli tričko. Názory se různily, ale ukázalo se, co tvrdili už před sto lety staří antropologové: že totiž protiklad „oblečená / neoblečená“ nevymyslela pro svůj nevídaný úbor až Chytrá horákyně, ale že tkví v kořenech civilizace nejmíň stejně hluboko jako „příroda / kultura“ a „syrové a vařené“. Od chvíle, kdy Adam s Evou oblékli fíkový list, vzbouzí nahota – a s ní velikost, barva a tvar toho lupení – celospolečenskou debatu.

Alena Scheinostová: Pravda nevítězí

• Upravit
• Smazat

Kdybychom měli hledat největšího otloukánka, kterého si bere do úst kdejaký chytrák snažící se přesvědčit své publikum, byla by to pravda.

Netýká se to jen katedrál, i když právě tam se otázka kulturních postojů ke garderobě odhaluje jako zvlášť vyostřená. „Scialle, bandana, signorina!“ zastoupil mi cestu neúprosný hlídač, když jsem se chystala vstoupit do baziliky svatého Petra v Římě v blůzce s rukávy právě přes ramena. Nestačilo mu to.

Kdyby stál Svatý Petr někde v Pojizeří, problém se šálem by odpadl: i vlažný věřící je si vědom, že u nás do kostela patří triko s dlouhým a přes něj pořádný svetr, nechce-li si jeden od svatostánku odnést kromě Boží milosti i nastuzené ledviny. Když jsem byla malá, dávalo mi práci odpoutat v kostele oči od Krista na krucifixu, protože mi vrtalo hlavou, jak to, že já musím mít čepici, a on si tam visí skoro nahatý. Copak mu není zima?!

Od Pána na kříži, mučedníka v extázi nebo kojící Marie kousek té odhalené kůže prostě čekáme. Koneckonců jsou to sochy, vyobrazení, symboly. Kojí-li ale Marie – anebo třeba Bára nebo Tereza – někde u metra či v restauraci, už začínáme být nesví. Jsme nesví z pána u okýnka, kterému se na břiše otevírá mezi knoflíky lem od košile, pozastavíme se, když se v létě vprostřed města mladík s košilí vůbec neobtěžuje, a ze všech nahatých kůží v šatně u bazénu tak nějak docela nejsme v té vlastní.

Alena Scheinostová: Maličkosti

• Upravit
• Smazat

Od té doby, co anglický spisovatel Gilbert Keith Chesterton okouzlil veřejnost konceptem Ohromných maličkostí, které dělají svět blízkým, má jich kdekdo plnou pusu.

Možná se nám ten pohled jednoduše nelíbí. Možná se docela obyčejně stydíme: Zapni se, co to máš na sobě, v tomhle chceš ven, kratší sukni jsi nenašla? slýchali jsme od puberty tak často, až se nám až pod holou kůži vrylo, že se v našich zeměpisných šířkách ukazuje zkrátka jen někdy a jen někomu. A tak se třeba i hanbíme, že jsme viděli něco, co jsme vidět nepotřebovali a neměli.

Ale možná, že je v tom ještě něco jiného. Napadne nás to, když večer vyjdeme ze sprchy a trochu vyprchá pára. Zahlédneme sami sebe v zrcadle a užasneme: Tak tohle že jsem já?! Nestojí tu ta dáma, co večer okouzlovala plénum kdesi za mikrofonem, není to Venuše zrozená z pěny, s pletí tak dokonalou, že je ta sama jako jemný závoj.

Bez šatů najednou vidíme všechno, co jindy zakrýváme, jako plž bez skořápky, jako stažený bílý králík. Vždyť je král nahý, řekne dítě v nás – a mluví pravdu. Bez šatů nás nic nehalí, věci se ukazují, jak jsou. Pak ovšem můžeme snadno chytit průvan – a naše lidská křehkost se vyjeví; v celé své nahotě.