Alena Scheinostová: Výmluvy
Měla jsem to vědět dávno. Už dávno předtím, než mi člověk z firmy, kterou jsme si sjednali k výměně oken, po půl roce nahlásil, že si truhlář zlámal ruce. Obě.
Mělo mi to spojit dávno – správná výmluva je sofistikované umění. Byli jsme žabaři, když nám bylo pět a tvrdili jsme, že se knihy z knihovny v tátově pokoji vysypaly samy nebo že oříšky ze spíže snědl pes.
Čtěte také
Byli jsme amatéři, když nás ve třetí třídě před matematikou rozbolelo bříško a v sedmé jsme „to“ dostaly zrovna před neoblíbeným plaváním. Vycpat se mohou jít všechny ty migrény, ujeté eskalátory a klíče, které padají do kanálu. Ryzí, vybroušená výmluva je brilantní a krásná jako křišťálová váza – i když může být úplně stejně průhledná.
„Pokousala mě kráva.“ „Uklouzl jsem po žábě a poranil si záda.“ „Pozoroval jsem dělníky a spadl jsem do výkopu.“ Anebo „zapomněl jsem, že se dnes žením“. Také to jsou výmluvy, které před časem shromáždila jedna americká společnost, když zkoumala, proč lidé v práci nejčastěji absentují.
Ale čeští vymlouvači nezůstávají pozadu. Už už jsou na odchodu, ale rozbije se jim zip – ani se neptejte, kde. Sousedům nahoře přeteče kávovar a vyplaví našincům byt. Zaseknou se jim dveře od auta, právě když se chystají vystoupit, aby dorazili včas, nebo se jim dokonce zasekne kocour v pračce. Desítkami a desítkami obměn se baví diskuzní fóra, nedělní magazíny, a dokonce celé výmluvářské weby.
Čtěte také
Z nich všech je nad slunce jasné, že skutečný výmluvář, stejně jako hokynář, hodinář nebo vývojář, je vysoce specializovaná profese s přísnými standardy; že české jazykovědě bolestně chybí vědecký, opoznámkovaný slovník výmluv a že čeští buditelé celou tuto oblast nepřeberného bohatství lidové tvořivosti, fantazie a jazykové vynalézavosti trestuhodně opomněli. Jak k tomu právě lidová výmluva přijde, aby se ztrácela ve stínu přísloví, pranostik, prostonárodních písní?!
Kocháte-li se malebnými zákoutími všelijakého toho vykrucování a uhýbání, neujde vám ovšem jedna poněkud paradoxní věc: v praxi zaberou právě ty výmluvy, které vlastně ani výmluvami nejsou, které uzemní svou odzbrojující upřímností. „Ta zase šlápla na žábu,“ připravuje se vedoucí, když vás vidí řítit se do kanceláře s půlhodinovým zpožděním. Ale vy? „Prostě mi nešlo vstát!“ vyhrknete provinile.
Čtěte také
Nad papírem s důtkou za pracovní nekázeň si aspoň připadáte čestně. „Kdo bude nemocný tentokrát – teta? Tchyně? Babička?“ říká si kamarádka s prstem zapíchnutým do diáře, jenže vy prostě přiznáte: „Promiň, mám stažený nový film a zkrátka se na něj chci dívat.“ Tak. To bychom měli.
Jistě, výmluva je hezčí. Uplatní představivost, rozčeří slovní zásobu, procvičí bránici. I my sami si díky ní připadáme hezčí: to ne já, to žába, teta, zaseknuté dveře. A zdáme se sami sobě zdvořilejší, protože říkat do očí holou pravdu je zlehka neomalené. Své o tom věděl jistý otec z Matoušova evangelia. Poslal synky pracovat na vinici. Jeden kýval, že ano, ale na otce i s jeho vinicí nakašlal pěkně svrchu. „Nechce se mi,“ odpověděl druhý – ale pak, praví Písmo, „zalitoval a přece šel“. Do soupisu výmluv by to nebylo. Nakonec ale každý věděl, na čem je – a přitom došlo i na tu vinici.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
