Alena Scheinostová: Až naprší a uschne

Jako zahrádkářka, sadařka a vůbec jako člověk svým založením spíše venkovský mám ale v posledních letech s tím úslovím problém. Není to žádná jazyková výhrada, ten obrat je sám o sobě v pořádku. Co ale v pořádku není, je sucho samotné.

Alena Scheinostová: Za

• Upravit
• Smazat

„Napiš zase nějakou koninu, ať mi to projasní den,“ požádal mě jeden ze spřátelených posluchačů, kterého tímto ze srdce zdravím.

Špatně se o tom něco vykládá v poměrech, kde je protiklad sucha a vody dán otočením kohoutku doleva nebo doprava. Pustím vodu – voda teče, tak jaképak sucho? řekne si našinec a sáhne do lednice pro další dvoulitrovku minerálky.

Možná i proto roky zůstávají varování ekologů pro leckoho v téže sféře jako Vynález zkázy, Armageddon anebo výbuch Tajemného hradu v Karpatech – tedy v rovině fikcí, ze kterých příjemně mrazí v zádech, ale které se nás tak nějak doopravdy netýkají. Kdo je ale s vodou v krajině v každodenním kontaktu, vidí věci jinak. A nedívá se mu dobře.

Vodu na ranní kávu si z kohoutku natočíte; pak ale vykročíte na zápraží a místo bujné trávy třpytící se rosou vám pod nohou zakřupe cosi hnědavého, co práší jako houba pýchavka na konci léta. Kopnete do záhonu a místo vonící vlhké hlíny se vám pod rukama drolí šedivý prach.

Alena Scheinostová: Co kdo rád

• Upravit
• Smazat

Málokdy se lidem tak rozzáří oči, jako když si vybírají u pekařského pultu.

V lese to není lepší, polštáře mechu, které jiné roky bývaly zelené a načechrané, jsou už teď v květnu vysušené doběla a spíš než měkoučké podušky připomínají tuhé naškrobené cíchy přinesené odněkud z mandlu.

Minulé týdny ukázaly, jak snadno takový les vzplane; ukázaly, že bez dubnových přepršek nenaroste tráva, a tak farmáři začínají porážet dobytek; ukázaly, že brambory ani obilí bez vláhy nenarostou a že i za obyčejné jídlo můžeme brzy utrácet jako za cizokrajné lahůdky; a ukazují i, jak rychle klesá hladina ve venkovských studních a že ani ten kohoutek, kterým se otočí a ono to zafunguje, nemusí být nakonec příště spolehlivý.

V prvouce jsme se z pracovního listu učili, že na obloze visí mrak, z toho zaprší, doplní se spodní voda, nasytí toky na povrchu a z nich se odpaří nové mraky. Pro prvňáčka to mělo složitý název s ještě složitějším velkým psacím „ká“ na začátku: Koloběh vody v přírodě. Díky pěkně boubelatému mráčku na nakresleném nebi a díky šipkám, které onen koloběh opisovaly a za domácí úkol se měly obtáhnout barevnými pastelkami, si ten mechanismus pamatuju dodnes. Už s odborností první obecné tak mohu svoje pozorování podložit a popsat.

Alena Scheinostová: Zimní spánek

• Upravit
• Smazat

Vím to: závidět se nemá. Vysvětlovali mi to odmalička. Ale přece se ani teď, v dospělém a rozumném věku, kdy totéž vtloukám do hlavy další generaci, sem tam závisti neubráním.

Jiří Pavlica k tomu zvolil jinou cestu: „Ubývá míst, kam chodívala pro vodu starodávná milá, kde laně tišily žízeň, kde žila rosnička a poutníci skláněli se nad hladinou, aby se napili z dlaní,“ zpívá. Jazykem umění vystihuje totéž, co konstatují odborníci a co už začínáme na vlastní kůži pociťovat i my, co jsme v oboru hydrologie nedošli dál než za prvouku. Nedostatek vody začíná být problém.

Rychlé řešení nejspíš nemá; není to tak, že necháme meandrovat potok, a vzápětí se strhne průtrž, že umyjeme auto jenom z kyblíku, a voda ve studni rázem stoupne. Možná je ale načase vzít i tyto rady vážně a začít důsledně promýšlet, jak z toho všeho ven. Kdy toho ale budeme schopni, to je otázka. Nejspíš až naprší a uschne – až uschne tolik, že nás to bude doopravdy bolet.