Alena Scheinostová: Žena s koštětem

Tato mimořádná bytost je totiž tak schopná, že zasluhuje stejně mimořádnou úctu; a pokud si ji lidstvo znepřátelí, svět tak, jak ho známe, pravděpodobně přestane fungovat. Se totiž zařídí. Se udělá. Se nakoupí, a dokonce i uvaří, a především se uklidí.

Alena Scheinostová: Až naprší a uschne

• Upravit
• Smazat

Je to v suchu, zvykli jsme si říkat, když se nám něco zdálo vyřešené a zajištěné.

Se nikdy nikdo neviděl, ale nejspíš to bude proto, že se ani nedíval. Jinak by si totiž všiml, že tahle všemocná a všezvládající entita má zpravidla ženskou tvář. Proto nikoli bůh, ale bohyně, mocná – a také neviditelná.

Je s podivem, že tenhle aspekt v celé bouřlivé debatě, kterou dnes vedeme nad genderovými rolemi a rovností pohlaví, tak nějak chybí. Přebíjíme se galantně nastavenými kabáty a přidrženými dveřmi, ale už mlčíme o tom, kdo strkal ten kabát do pračky a kdo ho žehlil a že i ty dveře někdo nejdřív opucoval hadrem namočeným v saponátu.

Bude to pro tu samozřejmost, se kterou nás ženy nepřetržitě odstraňující nepořádek, který nezpůsobily, provázejí od narození. Novopečené matce vracející se z porodnice ještě tak podržíme dveře od bytu, když přes práh přenáší sedačku s několikadenním mrňousem – ale pak už je to na ní.

Alena Scheinostová: Za

• Upravit
• Smazat

„Napiš zase nějakou koninu, ať mi to projasní den,“ požádal mě jeden ze spřátelených posluchačů, kterého tímto ze srdce zdravím.

Lidské matky sice na rozdíl třeba od losic, fretek nebo potkanek po slehnutí neodklidí vlastní placentu tím, že by ji snědly – i když i to se dnes dostává do módy. Ale máme tu k odklízení mrňousovy plíny, zadělané oblečení, zapráskané nádobí. Synovy ponožky po návratu z tábora, manželova trika po příjezdu z teambuildingu. To se hodí do dřezu, to se strčí do pračky.

Mimochodem všimli jste si, že pračka, myčka jsou ženského rodu? A když je potřeba uklidit po zednících nebo po malířích anebo třeba před poutí vysát v kostele a umýt ta nemožně vysoká okna, vždycky se přece najdou ženské, které to udělají. Nanejvýš jim s tím někdo „pomůže“, jak jsme si zvykli říkat tomu, když se prací kolem domácnosti pro jednou chopí někdo v kalhotech.

Když slyším mluvit o přirozené dělbě práce a promítnu si pár příkladů z okolí, nevybaví se mi statný lovec s kancem na pleci a žena s uzlíkem kořínků a bylin. Zahlédnu muže od hošíků po stařečky zabrané do tvorby, produkce, hry, budování – a kolem nich ty příslovečné třísky, které odletují od kácení a které nějaké ty ženy v pozadí pokaždé odhrnují stranou, aby se tudy vůbec dalo projít.

Alena Scheinostová: Co kdo rád

• Upravit
• Smazat

Málokdy se lidem tak rozzáří oči, jako když si vybírají u pekařského pultu.

Báje tvrdí, že třicet let nevykydané chlévy krále Augiáše vyčistil hrdina Héraklés; mám ale svoje podezření, zda to ve skutečnosti nebyla prostě jakási Hérakleida vyzbrojená kbelíkem a mopem. Anebo jinak: s lakomým a úskočným Augiášem na Peloponésu žádná žena nevydržela – však se také báje o žádné nezmiňuje – a proto zkrátka dobytku po tři dekády nikdo nepoklízel. Obě verze se mi zdají vcelku pravděpodobné.

Neřád a svinstvo hmatatelné pak mají i svou nehmotnou obdobu a také tady platí stejný princip. Je podloženo odbornými studiemi, že právě ženy jsou výtečné krizové manažerky a umí postavit na nohy společnost, kde míra chaosu přesáhla zvladatelnou mez. Nevím – Theresa Mayová svou roli v čele království na odchodu dvakrát nezvládla; a kromě Panny Marie, na kterou se křesťané tak rádi obracejí právě, když všechno ostatní selže, už máme po ruce jenom Johanku z Arku. To s těmi Angličany provedla skvěle. Že ji pak upálili jako čarodějnici, to už je druhá věc. Vracíme se tak oklikou tam, kde jsme začali – k ženě s koštětem, disponující nadpřirozenou mocí. S archetypem se nejspíš nedá bojovat, ani když nám to věčné uklízení prostě už někdy leze na nervy.