Alena Scheinostová: Padá listí

23. listopad 2022

„Na osice lístek vadne, až uvadne – dolů spadne,“ zpívá se v lidové písni, která se stala všeobecně známou, když se jí s energií sobě vlastní chopil Hradišťan. A tak si ji pobrukuji taky: pokaždé, když navlékám tuhé rukavice a natahuju se pro hrábě, abych šla zlikvidovat to nadělení u nás na zahradě.

Osiky nám tam nerostou, jinak je to ale od každého něco. Javor a lípa a jeden habr obecný, jabloně, hrušně, švestky a také jedna kdouloň, ačkoli ta zatím, suď Bůh a klimatická změna proč, letos pořád ještě neopadala.

Čtěte také

A zatímco zjara a v létě jsou jejich zelená roucha právě tak krásná jako užitečná – protože je nám pod nimi příjemně chladno a slunce nám nesvítí do monitorů, když si tu rozhodneme udělat kancelář – s příchodem podzimu se pozvolna proměňují v prostředek vytrvalého teroru. Uvadnou a dolů spadnou v nebývalém množství; nikdo ať mi neříká, že se nezmnožují ještě během letu ve vzduchu, protože taková spousta se jich na větve nikdy nemohla vejít.

Jistě je můžete nechat ležet, padni, kam padni, stačí se smířit s tím, že jich podstatnou část děti, návštěvy, kočky i vy sami nanosíte na botách do domu a budou ležet zase tam. Takže si zkrátka raději navléknete ty rukavice.

S hráběmi vás pak čeká několik dělných odpolední. Pokud nezačne hustě pršet, případně sněžit, není to až na ty puchýře a namožený kříž zase tak špatná práce. Během času například zjistíte, jak je rozmanitá.

Čtěte také

Drobounké lístky břízy se hrabou úplně jinak (rozuměj hůř) než velkorysé plachty z javoru, které navíc krásně chrastí a při dotyku křupou. Hruškové listí je tuhé jako obuvnická kůže a to broskvové zase kuřátkově žluté, i když všechno ostatní už poztrácelo barvu. Lípa se barví dozlatova, jeřáb skoro dočerna. A nejhodnější je habr, protože jeho listí drží na větvích až do jara.

„Také-li já tak uvadnu, až uvadnu – dolů spadnu?“ pokračuji polohlasem v písni a sama sobě odpovídám, že bezpochyby ano. Pokud se v budoucnu nenechám zlákat na nějakou pošetilou přátelskou výpomoc, tahle sezonní otročina mě patrně nečeká už víckrát než – řekněme – třicetkrát v životě. Pak ať si shrábnou mě a taky mě někam pěkně uloží. Zetleju a obrátím se v prach, jak prvnímu člověku přislíbil Hospodin hned na úvod knihy Genesis. O stromech oba – Hospodin i Adam – také věděli svoje.

Čtěte také

Možná ze mě pak něco vyroste. A možná tu zůstane i něco, co jen tak nezetlí, jako obraz, vzpomínka, tušení podoby – tak jako když výtvarnice Eva del Risco přenáší na listy z katalpy rozmyté portréty svých dávných blízkých, jak nedávno předvedla v galerii ve vyškovském hřbitovním kostele. Nebo tu po mně zbude jen ta pohrabaná zahrada, než znovu zapadá s dalším podzimem. „Nedej Bože, abych umřel, než zaplatím, co jsem dlužen,“ zpívám si tu o osice dál a říkám si, že jestli se mi tohle povede, bude to vlastně fajn.

autor: Alena Scheinostová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...