Alena Scheinostová: Epochy v symbolech
V souvislosti s úmrtím královny Alžběty čteme a slyšíme o konci éry, historické epochy, dokonce o konci „starého světa, jak jsme ho znali“. Odchodu významných osobností velká slova sluší a právě tato jistě lze vypodložit takovou argumentací, která přemostí zjednodušení a dodá jim na obsahu. Bezpochyby jsme prožívali, a to po ohromujících sedmdesát let, to, čemu se bude v dějepise říkat „éra královny Alžběty“.
Avšak bylo to třičtvrtěstoletí tak bouřlivě proměnlivé a pestré, že hledat svorník jinde než čistě v osobě této obdivuhodné ženy vyžaduje jisté nasazení.
Čtěte také
Možná by bylo přesnější užít nenápadněji znějící, pokorné „něco tu skončilo“. Něco skončilo s královnou, něco s Gorbačovem, něco s Karlem Gottem a něco i se starou alejí kolem dvouproudovky u nás na vsi. A trvám na tom, že silněji než fakta tu promlouvají symboly. „Starý svět, jak jsme ho znali“ se nezmění vyražením mincí s hlavou, která místo královny bude patřit králi, ani s tím, že několik set metrů asfaltu ozáří slunce, místo aby na něj padal stín a sem tam nějaká ta odražená větev. Mění se neustále, krůček za krůčkem.
Třeba takový internet, díky kterému se většina z nás o smrti britské královny nebo posledního sovětského prezidenta prvně dozvěděla, se k nám postupně zaváděl od počátku 90. let; je však tím okamžikem na přelomu epoch únor 1992, kdy se prvobytní ajťáci na pražském ČVUT slavnostně připojili do světové sítě, pozdější nástup šířeji dostupného vytáčeného internetu, zrod wi-fi v novém tisíciletí, rok 2012, v jehož závěru si vlastní twitterový účet založil nedlouho před svou rezignací papež Benedikt – nebo snad chvíle, kdy kouzlo nákupů přes internet objevila za lockdownu vaše babička?!
Čtěte také
Definice se navíc komplikuje podle horizontu: Benediktova internetová éra není shodná s babiččinou, jinak jí porozumí výrobce telefonů s otočným ciferníkem a jinak uživatel 5G. A ještě jinde leží hranice například pro britské protokoláře, kteří „Operaci London Bridge“ – tedy uskutečňování plánu královnina pohřbu – prý ještě tentokrát spustili přes telefonní linky, nikoliv přes internet. Tam tedy „starý svět“ – alespoň v tomto smyslu – doposavad trvá?
Éry se lámou pozvolna. Milimetr po milimetru se posunují, ohýbají, překrývají se jako pohyblivé zemské desky. Nemají jasné hranice. To spíše my je potřebujeme ohraničit jasnými, viditelnými mezníky, abychom se v neustále proudícím toku času neztratili. Proud nás stále nese a my jenom občas vyhlédneme z klouzající lodi a pohled na známou tvář či alej, zaslechnutá píseň – to nás uklidní a ukonejší: ještě víme, kde to jsme!
Čtěte také
Když pak ta tvář nebo píseň zmizí, neznamená to, že svět zaniká. Životy naprosté většiny z nás se bezprostředně nezmění, odejde-li starý strom nebo slavný starý člověk. Jenom jsme v té chvíli konfrontováni s odplýváním času, s tím, že jednou zanikneme i my. Na konci jedněch ér, uprostřed jiných – a třeba i na začátku nějaké další, zatím nepředstavitelné a plné vlastních symbolů.
Nejposlouchanější
-
Molière: Lakomec. Ivan Trojan v titulní roli slavné komedie, v níž jde o peníze až v první řadě
-
Venuše v kožichu. Trýzeň a ponížení jako nejvyšší důkaz lásky v erotickém románu Sacher-Masocha
-
Alexandre Dumas ml.: Dáma s kaméliemi. Příběh o tragické lásce pařížské kurtizány
-
Jaroslav Hašek: Na opuštěné latríně, Spravedlnost zvítězí. Dvě humoresky od mistra české literatury
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.


