Alena Scheinostová: Jen ještě něco zařídím
Ono se to řekne, zařizovat věci. „Vyrazím z práce dřív, jen ještě cestou něco zařídím,“ hlásíte večer předtím; a večer potom se vrátíte dávno po zprávách, ulítaní, upocení a s pocitem, že vás to „něco“ zase dostalo. „Jen ještě“ se zpravidla vyzvedávají děti z družiny, sjede se s autem do myčky, zaskočí se pro papír na úřad a recept k doktorovi nebo se někde vyzvedne objednávka z e-shopu.
V praxi totiž tyhle zdánlivě přímočaré úkony skrývají málem nekonečné možnosti komplikovat se, košatět, a v některých případech dokonce jako nějaká zvlášť mocná potvora z fantasy her nasát nejen jednotlivce, ale v důsledku i kohokoli, kdo se v pravý čas ocitne nablízku.
Čtěte také
Bezpochyby to znáte: „jen ještě“ byste chtěli vyzvednout balíček z pošty, protože vám takzvaně „byl doručován“, když jste právě nebyli doma. Adresovaný je na vaši maminku, která si ještě poslední teplejší týdny užívá na chatě, než ji zase dlouhá zima zamkne v městském bytě. Vyzbrojeni číslem zásilky a výzvou na průklepovém papíře vyrazíte na poštu.
Už to chce ovšem drobnou improvizaci, protože na poště jsou do čtyř a vy oficiálně pracujete do půl páté. Vyvolávací systém vám přiřadí číslo, díky čemuž pak můžete spolu s ostatními minuty pobíhat po foyer jako nosnice v drůbežářské hale – podobně to ostatně i kvoká – abyste objevili správnou přepážku. Až na ní se nakonec dozvíte, že zásilku vydají jen „pani“, i kdybyste se na hlavu stavěli. A můžete jít spánembohem.
Čtěte také
To by byl případ sólové akce. A jak to vypadá, když „jenještězařizování“ vtáhne vícero účastníků a poskytne jim vícedenní program? To si vezměte třeba takového zapomnětlivého strýčka, který si nechá tašku s věcmi po silvestru u vašich známých v domě. Ti ji posléze při úklidu objeví, ale ouha – vůbec je nenapadá, komu z početných hostů by tak mohla patřit.
Zapomnětlivý strýček sám se nehlásí, protože prostě zapomíná. A tak fotografie tašky oblétne mejly a whatsappy veškeré přízně, až se nakonec dovtípí jeden bratranec ze sousedního města. Protože jede právě okolo, vezme to přes nálezce a tašku pak vozí v autě tak dlouho, až se jeho trasa konečně protne se strýčkovou. „Vždyť je to moje taška!“ zajásá v tu chvíli šťastný majitel, „kdepak jsi na ni narazil?“ ptá se bezelstně, protože o celé té logisticky propracované akci netuší ani zblo. Jeho by totiž nikdo nehádal – ta taška byla přece růžová.
Čtěte také
Sami si vyznačte uzlové body slibující větvení příběhu. Bratranec ze sousedního města mohl být línější a místo sebe poslat kolegu, který do města jezdí k přítelkyni. Kolega by potom mohl tašku zapomenout v hospodě nebo urgentně odletět do Bangkoku. Naštěstí by klíč od jeho bytu měla sousedka a jedna vaše známá na ni určitě má telefon.
Cítím v tom příběhu netušené příležitosti! Proč jenom v duchu slyším strýčka, jako by po celé té odyseji říkal: „Ale to jste vůbec nemuseli, vždyť v té tašce jsou jen staré boty a pár časopisů, bylo by to počkalo do příštího silvestra!“?
Poběžím ještě jen něco zařídit, ale příběh o tašce nechám ještě uzrát. Třeba z něj jednou bude celovečerní komedie.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
