Alena Scheinostová: O tvrdohlavém Franzovi
Věděla jsem o něm už dřív – už předtím, než o něm Terrence Malick natočil film s uchvacujícími záběry a názvem Skrytý život. Franz Jägerstätter, rakouský sedlák, který se vzepřel Hitlerovi, mě zaujal svým nenápadným příběhem, který se ale odehrává na až archetypálním půdorysu – počínaje nejslavnějším Franzovým výrokem: „Lepší mít spoutané ruce než spoutanou vůli.“
Letos, na kdy připadá osmdesát let od jeho popravy v Braniboru nad Havolou, na něj myslím znovu.
Čtěte také
Jägerstätter byl katolík. Nejprve katolík formální, dokonce otec nemanželské holčičky, jejíž matkou byla jakási služebná na Jägerstätterovic statku, později, pod vlivem své ženy Franzisky, katolík přesvědčený, uvědomělý a důsledný. Už v roce 1938 rozpoznal riziko, které pro církev představoval národní socialismus a jeho zdánlivě velkolepé ideje.
V referendu o připojení Rakouska k Říši jako jediný ve své domovské obci Sankt Radegund hlasoval proti. Povolávací rozkaz do wehrmachtu nejdřív akceptoval, postupně ale dozrál k přesvědčení, že režimu, jako je ten hitlerovský, není ochoten sloužit. Službu odmítl a v srpnu 1943 byl pro „podvracení branných sil“ popraven gilotinou.
Nejen rakouské, ale i tuzemské projekty jako Paměť národa nebo nedávno vydané monumentální Martyrologium katolické církve v českých zemích ve 20. století, ukazují, kolik podobných příběhů válečná léta vyprodukovala. Že neústupný sedlák Franz zdaleka nebyl jediný, kdo se režimu tak či onak vzepřel a doplatil na to životem.
Čtěte také
Bylo by snadné podlehnout dojmu, že v onom množství na jednotlivých jménech vlastně už nezáleží. To ale neplatí při pohledu zblízka – třeba očima, jakýma se možná na Franze dívala Franziska, které nebylo ani třicet, když ovdověla, a která se jako bezmála stoletá dáma účastnila ještě roku 2007 jeho beatifikačního procesu.
Mimochodem Franziska dlouho čelila obviňování, že je za smrt svého tehdy teprve šestatřicetiletého muže a otce jejich tří dětí spoluodpovědná, protože mu jeho tvrdohlavé rozhodnutí nerozmluvila. „Franzlovi se to nedalo vymluvit,“ přiznala ona sama v jednom z rozhovorů.
Vrhá tím pro mě na tohoto národem respektovaného hrdinu a církví uznaného světce odhalující světlo, které z něj stírá nasládlou nebeskou aureolu a činí z něj člověka více životného.
Čtěte také
Umanutého vesnického týpka, vlastně ještě kluka, který se – jak se říká – zabejčí na svém a nikdo s ním nedokáže pohnout. Na tohle já vám nekývnu, kdybyste si mě pokrájeli, jako bych ho slyšela. Vesničana od krav, který si za první vydělané peníze koupí motorku, protože tu u nich na vsi ještě nikdo nemá – jak líčí Jägerstätterovi životopisci. Chlapíka, který si vede svou, i když mu i jeho biskup radí, aby byl takzvaně rozumný. No nezabili byste ho?!
A dnes se lidé putují poklonit k jeho hrobu, prosí o jeho přímluvu na mších, jmenují se po něm studentské koleje, zvony, paměťové instituce a umělecká díla. Nechcete podporovat něco, co se vám nelíbí? Prostě to nepodporujte – vzali jsme si z Franzova příběhu, protože na to v hloubi duší velice dobře slyšíme. Ono se to může hodit. Vzhledem k tomu, co se už přes rok děje nepříliš daleko od naší východní hranice, vlastně zrovna teď.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.