Alena Scheinostová: Do Kolosea

Také Forum Romanum mi imponuje, už proto, s jakou samozřejmostí si tam mezi ruinami vykračují papoušci. Jen to s tím Koloseem mi dlouho nešlo na rozum. Chodit se dívat na to, jak se tam kdosi mydlí, zápasí o život, je trhán lítou zvěří?

Čtěte také

Alena Scheinostová: Na chatě byla návštěva

Jarmila Loukotková to v románu Není římského lidu – který jsme ve škole povinně četli hned po těch s třídílnými jmény – vylíčila tak sugestivně, že se pro mě přihlížet mydlení druhých napříště nedílně spojilo s rozpadající se myslí šíleného císaře Nerona.

Dnes už jsme, milé děti, civilizovaní, vysvětlila nám paní učitelka. Místo gladiátorských her máme fotbal a místo poprav televizi. Paní učitelka to myslela dobře, protože televize skutečně zaplní spoustu času, který by jinak vyzbyl na neplechy, a s fotbalem je to podobné. Ten navíc u hráčů – když už ne u diváků – vyžaduje tolik fyzické námahy, že se sportovec utahá a svůj gladius ještě rád odloží na odchodu v šatně. Jenže člověk se nemění. A bestie v něm je i v roce 2023 stejně krutá a stejně dychtivá sledovat, „jak se perou“, jako za časů antického Říma. Snad jenom pozměněný společenský konsenzus brání v tom, abychom takové zábavy pořádali explicitně a přímočaře.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Biologia pauperum

A tak dnes máme celou škálu žánrů a forem, jak vzájemné střety uskutečňovat a jak je pozorovat, abychom si sami před sebou zachovali tvář. Kromě fotbalu třeba vysoce kultivovaný tenis nebo naopak drsný box a samozřejmě přehršel dalších bojových sportů, s divadelním wrestlingem navrchu.

K tomu potyčky příslušných fandů s policií i mezi sebou navzájem. Obecně potyčky jakýchkoli fandů čehokoli, politickým názorem počínaje, náboženstvím pokračuje a etnickou příslušností konče. Některých se sami účastníme, některé sledujeme v té televizi v přímém přenosu nebo schované za zpravodajství. A většinu dokážeme vysvětlit ne už kulturně antropologicky, ale sociologicky či ekonomicky: dlažební kostky létají, protože jsme frustrovaní z drahé nafty, ne proto, že nás to prostě baví!

Čtěte také

Alena Scheinostová: O tvrdohlavém Franzovi

Je zajímavé pozorovat, jak se spolu s přesunem většího a většího objemu naší existence do virtuálního prostoru stěhují na sítě i tyto gladiátorské zápasy. Nedávno jsme to mohli sledovat, když byla na svém vrcholu aféra kolem vyhazovu jistého známého historika z fakulty. Byla tu rovina co možná objektivního podávání informací a jistě i rovina výměn v reálném světě.

Souběžně se ale sešikovaly voje internetových diskutérů a pustily se do sebe s vervou Caesarových legií ve válce galské. Tyto diskuze se samy staly součástí kauzy. Čerpaly z ní a zároveň ji živily a dál ji rozvíjely; a pro své čtenáře byly zároveň lepší zábavou než true crime a Růžová zahrada dohromady. Jsem přesvědčena, že nikoliv touha po spravedlnosti, ale příležitost se poprat do virtuální krve a masa byla v tomto a je i v dalších případech skutečným hnacím motorem.

Protože každému motoru časem dojde palivo, internetoví gladiátoři se postupně unaví a umlknou. Kauza žije, jen dokud řinčí zbraně. Než přijde nové téma a s ním nové kolo, s novou chutí se bavit a stínem Kolosea v pozadí.