Alena Scheinostová: Biologia pauperum

Aby se batolata aspoň trochu zabavila, začali jsme tam jednou hledat zvířátka, která jsme znali z obrázkových knížek. Je známo, že kostelní výzdoba bývala „biblí chudých“, „biblií pauperum“, a namalované nebo vysochané výjevy biblických postav a dějů nebo nefyziologicky pokroucených světců měly negramotným věřícím – čili většině – tlumočit předměty křesťanské víry.

Čtěte také

Alena Scheinostová: O tvrdohlavém Franzovi

I my jsme tu měli svou svéráznou bibli, něco mezi první kapitolou Geneze, Ladovou abecedou a Brehmovým Životem zvířat. Na antependiu byl u nás „bé bé“, Beránek Boží jako symbol obětovaného Krista, kterého děti ze šporťáku zdravily veselým pokřikem. Dalšího beránka měla v nohou socha svatého Jana Křtitele, dokud ji z kostela kdosi neukradl.

Zůstala tady aspoň holubice, symbol svatého Ducha, na baldachýnu kazatelny, s pařátky sklopenými k včasnému přistání. Ještě jedna se třepotá na vrcholu oltářního retabula, ta má nožičky neznatelné, možná i vinou prachu, usazeného na obraze během tří set let. A potom je tu orel, který doprovází evangelistu Jana na bočním vitrážovém okně.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Co prozradí tělo

Jak se člověk věkem proměňuje, mění se i jeho postoj ke kostelním zvířátkům. Spíš než poloreliéf chundelatého „bé bé“ vás začne brzy zajímat motýl, který se tluče v letním dni na vysokém okně, a další neděli z něj najdete jen opadaná křidýlka. Později pomáháte kostel uklidit před výroční poutí a divíte se, kudy sem nalétalo tolik much.

Rozčílí vás lecjaké to guáno na hlavách soch a mezi lavicemi, než si připomenete, že ptactvo nebeské neseje ani nežne ani neshromažďuje do stodol, ale náš nebeský Otec je také živí, a pokorně to po něm setřete hadrem. Ostatně ty jiřičky, co tuhle hnízdily zvenčí za uchem baroknímu světci, byly přece tak roztomilé! A vypráví se i leccos o kostelních myších, tady se ale nikdy žádná nevyskytla. Může za to ten kocourek z fary, který si tuhle suverénně přiťapal mezi lavicemi až ke svatostánku?

Čtěte také

Alena Scheinostová: Ve flanelu

Překvapila mě tuhle kniha pátera Kociána z Dejvic, nově vydaná, který kromě farářování zkoumá všelijaké brouky a přírodu vůbec a který se tudíž vcelku fundovaně zamýšlí nad živými tvory, kteří s námi sdílejí naše kostely, zahrady a vůbec celou planetu. Páter to bere radikálně, tvor jako tvor, proč by tedy člověk měl mít nad ostatními živočichy navrch? Proč by je neměl chránit, místo aby je hubil a ubíral jim místo k životu? Už podle Geneze jsme všichni z téže hmoty – ze země jako Adam, jako polní zvěř i všechno nebeské ptactvo.

Pan farář už v názvu knihy vší této „havěti“ žehná. Pro Františka z Assisi, kterého si bere za vzor, to byli všechno „bratři“. Nejsem tak daleko a vůči mnohým tvorům a potvorám mám jisté výhrady. Aspoň si jich ale poctivě všímám – ať už jde o můru spadlou v koutě kůru do pavučiny, rehka hnízdícího nad portálem anebo bratra vlčáka, kterého přivázali k plotu, než páníček uklidí na hrobě.