Alena Scheinostová: Do Betléma
Na máločem se naše společnost za poslední léta tak jednomyslně shodla jako na tom, kdo jsou hrdinové koronavirové krize. Jsou jimi lékaři, sestry, zdravotníci vůbec, všichni ti „lidé v první linii“, což je obrat, který tak pěkně evokuje představu boje – něco jako Bruncvíka s mečem v ruce a lvem po boku nebo Macha a Šebestovou zápolící se streptokoky u Kropáčka v žaludku.
Ale hned po všech těch lidech v bílých pláštích, neprodyšných ochranných oblecích a respirátorech s filtry – kterým v normálních časech tak rádi spíláme, „no jó, doktoři, co ti vědí, těm jak se jednou dostaneš do rukou“ atd. atd. – bychom však měli jmenovat ještě další hrdiny. A to jsou domácí zvířátka.
Čtěte také
Nedělám si legraci – aspoň ne víc než obvykle. Všemožní psi a kočky, králíci a myši, oblovky, hroznýši a zebřičky nás provázeli i v dobách bez viru. Teď ovšem zverimexy jako jedny z mála podniků hlásí zvýšené prodeje, a to o desítky procent. Vyprodali se křečci, ta tam jsou morčata, po andulkách se zaprášilo a k majitelům se přesunuly i želvy, chameleóni a paví očka. Psi a kočky už nejsou k mání ani v útulcích, leda snad na pár sešlých veteránů, kterým přejme spokojené dožití tam, kde už jsou uvyklí.
Jistě to není jen tím, že byl takový pes několik týdnů dobrou záminkou, jak se po celostátní večerce dostat ještě chvíli na vzduch. Zvýšený zájem sdílet život se zakrslým králíkem anebo s papouškem kakadu by to beztak nevysvětlilo. Lidé se ale v nouzi rozpomněli, že zvíře umí být nablízku. Kromě toho, že se v jednom kuse plete pod nohy, potřebuje krmit, vyčesávat a zastřihovat drápky, dovede se taky zajímat, po svém si popovídat, ba dokonce i soucítit. To, co před covidem zastaly kolegyně v kabinetě nebo kluci v šatně, zvládne docela dobře i křečík džungarský, a ještě ho můžeme zavřít do klece, když zrovna chvíli opravdu potřebujeme pracovat.
Čtěte také
Koronavirová krize nasvítila o něco ostřeji to, co někteří cítili už dlouho – nakolik je městský život kaváren, aut a kanceláří okleštěný a nepřirozený. Člověk je více „ve svém“, když z domu vyrazí po trávě, sem tam ho něco štípne a pozná, že to, co přeběhlo kolem, byl zajíc, a co skřehotá nad hlavou, zase kvíčala. Nejspíš se se všemi těmi opeřenými, chlupatými a šupinatými souputníky ze zverimexů nereflektovaně vracíme ke své podstatě, podobně jako když s pohledem na covidovou bilanci jaksi více přemýšlíme o své křehkosti, kvalitě svých vztahů, o konečnosti životů i věcí.
Za pár dní budeme stavět betlém a kromě Dítěte a Josefa s Marií v něm nebudou chybět obligátní pastýři s ovečkami, křepeličky, žežuličky a sem tam ovčácký pes. Hlasuji pro to, abychom tam letos postavili také briťáky, osmáky a pískomily – a co všechno to doma chováte. Ať si za tu oddanost, se kterou nám pomáhají projít nepohodlným časem, u jesliček taky trochu užijí.
Nejposlouchanější
-
Margaret Atwoodová: Příběh služebnice. Románová dystopie, ze které mrazí
-
Tracy Letts: Zabiják Joe. Kultovní klasika americké coolness dramatiky a úspěšný film
-
Karel Poláček: Hostinec U kamenného stolu. Tragikomické příhody z jednoho lázeňského městečka
-
Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Slavný fantaskní příběh o muži, jehož čas plyne opačným směrem
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.

