Alena Scheinostová: Lidé v příbězích
Vídám je tam co pár týdnů. Přijedou za tmy, každý vlastním autem, zastaví. Za půl hodiny, za hodinu zase nastartují a zmizí každý na svou stranu. Kolem našeho domu vede ulička strmě vzhůru ke kostelu a hřbitovu a tam málokdo zajde i za Božího světla. A dům sám vypadá z té strany tak zanedbaně, že ho neznalí mohou klidně mít za neobydlený.
Jsem příliš slušně vychovaná, abych ty dva sledovala, i když bych měla za záclonou kuchyňského okna ideální observatoř. Takže znám jenom barvu aut a všimla jsem si, že on je mladý, černovlasý a dost vysoký a ona o něco starší, odbarvená na blond.
Čtěte také
Někdy zůstává v autě a on se k ní jen sklání přes okénko. Tajní milenci? Řekne on, že jede za kumpány, a ona, že na benzínku pro cigára, a pak si v uličce u kostela rychle odbudou, k čemu je vášeň tlačí? Anebo matka a ztracený syn? Kdyby ho měla v šestnácti a tajně odložila v nalezinci, mohlo by to sedět, v dospělosti ho znovu vyhledala, ale před nic netušícím manželem se nesmí prozradit. Případně – to už mi trochu vysychá v krku – obchodník s drogami a jeho oběť, beznadějně závislá na pervitinu?!
Za ten dlouhý čas, kdy se vracejí pod naše okno jako ty bukolické jiřičky pod protější kůlnu, jsem si těch možností vymyslela snad patnáct. Vím, že to není nic původního, však nás už na základní nutili číst Povětroně – nebyl-li to Hordubal nebo Obyčejný život, tihle tři noetičtí bratři se mi vždycky pletli – a pochopit, že kterýkoli člověk a kterýkoli osud je dost zajímavý, aby se o něm vyprávěly příběhy.
Čtěte také
Skvělý návod podávají detektivky, ty dobré, které bývají právě tak napínavým čtením jako názornou ukázkou bezpočetných vyprávěcích permutací, vystavěných na pouhých několika faktech. Každý prvek může mít tolik vysvětlení! Myslíte si, že jste objevili všechna, ale zdatný autor vás nakonec pokaždé dokáže převézt. Co by o mých dvou návštěvnících vydedukovala všetečná slečna Marplová, to si netroufám ani odhadovat.
Ostatně „people watching“ – pozorování neznámých lidí a odhadování jejich životních příběhů podle jejich oblečení, chování či mluvy – už bylo i popsáno jako svébytný jev. Takového okukování prý se nedopouštíme z jakési vnitřní zvrácenosti, ale nejspíš jako důsledek našich atavistických pudů.
Čtěte také
Je v tom i něco z myslivcova zápalu, když se zaujetím pozoruje čtrnácteráka. A velký díl neškodného potěšení, které u těch kreativnějších ústí v umělecký akt. Ať už v literaturu nebo v pouliční fotografii, karikaturu či dokument. Hluboký zájem o člověka, jeho počínání, a konečně o porozumění sobě samému jako tvoru sounáležitému s těmi, na které se dívám, je ve všech těch případech nabíledni.
Vím z četby, že správný příběh má končit svatbou. Tak to aspoň naznačím – navzdory epidemiologickým opatřením a uzávěrám, vylidněným ulicím, rouškám a všeobecné skleslosti, když se teď dívám z okna, jsou tam zas. Dojímá mě to. Je v tom naděje. A vůle všechno překonat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
