Alena Scheinostová: Lidé v příbězích

Jsem příliš slušně vychovaná, abych ty dva sledovala, i když bych měla za záclonou kuchyňského okna ideální observatoř. Takže znám jenom barvu aut a všimla jsem si, že on je mladý, černovlasý a dost vysoký a ona o něco starší, odbarvená na blond.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Okřídleně

Někdy zůstává v autě a on se k ní jen sklání přes okénko. Tajní milenci? Řekne on, že jede za kumpány, a ona, že na benzínku pro cigára, a pak si v uličce u kostela rychle odbudou, k čemu je vášeň tlačí? Anebo matka a ztracený syn? Kdyby ho měla v šestnácti a tajně odložila v nalezinci, mohlo by to sedět, v dospělosti ho znovu vyhledala, ale před nic netušícím manželem se nesmí prozradit. Případně – to už mi trochu vysychá v krku – obchodník s drogami a jeho oběť, beznadějně závislá na pervitinu?!

Za ten dlouhý čas, kdy se vracejí pod naše okno jako ty bukolické jiřičky pod protější kůlnu, jsem si těch možností vymyslela snad patnáct. Vím, že to není nic původního, však nás už na základní nutili číst Povětroně – nebyl-li to Hordubal nebo Obyčejný život, tihle tři noetičtí bratři se mi vždycky pletli – a pochopit, že kterýkoli člověk a kterýkoli osud je dost zajímavý, aby se o něm vyprávěly příběhy.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Noci chiméry

Skvělý návod podávají detektivky, ty dobré, které bývají právě tak napínavým čtením jako názornou ukázkou bezpočetných vyprávěcích permutací, vystavěných na pouhých několika faktech. Každý prvek může mít tolik vysvětlení! Myslíte si, že jste objevili všechna, ale zdatný autor vás nakonec pokaždé dokáže převézt. Co by o mých dvou návštěvnících vydedukovala všetečná slečna Marplová, to si netroufám ani odhadovat.

Ostatně „people watching“ – pozorování neznámých lidí a odhadování jejich životních příběhů podle jejich oblečení, chování či mluvy – už bylo i popsáno jako svébytný jev. Takového okukování prý se nedopouštíme z jakési vnitřní zvrácenosti, ale nejspíš jako důsledek našich atavistických pudů.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Tma

Je v tom i něco z myslivcova zápalu, když se zaujetím pozoruje čtrnácteráka. A velký díl neškodného potěšení, které u těch kreativnějších ústí v umělecký akt. Ať už v literaturu nebo v pouliční fotografii, karikaturu či dokument. Hluboký zájem o člověka, jeho počínání, a konečně o porozumění sobě samému jako tvoru sounáležitému s těmi, na které se dívám, je ve všech těch případech nabíledni.

Vím z četby, že správný příběh má končit svatbou. Tak to aspoň naznačím – navzdory epidemiologickým opatřením a uzávěrám, vylidněným ulicím, rouškám a všeobecné skleslosti, když se teď dívám z okna, jsou tam zas. Dojímá mě to. Je v tom naděje. A vůle všechno překonat.