Alena Scheinostová: Tma

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03538925.jpeg
0:00
/
0:00

Ty dnešní děti už vůbec nevědí, co to je – slýcháme od okolí a někdy i my osobně tvrdíme, když se sami sebe snažíme přesvědčit, jak je dnešní mládež rozhýčkaná, změkčilá a všecko dostane zadarmo až pod nos, protože nás právě něčím rozčilila nebo jí cosi nepřiznaně závidíme.

Nevědí, co to je dřina – protože jsme jim sami nechali zavést do pokoje ústřední topení, takže se nemusejí nosit s uhlím; nevědí, co to je nemít rifle, zvlášť ne ty rozdrbané na kolenou – protože jsme jim my sami koupili první, ještě než jim byl rok; nevědí, co to je být smutný – protože cizí zármutek je pro nás často tak nějak méně patrný než ten náš. Že to tak leckdy vůbec není, nechme protentokrát stranou. Co ale dnešní děti nevědí doopravdy, co už kromě pár šťastných doopravdy neznají, to je tma.

Tma jako v pytli. Jako v ranci. Černočerná tma – a tím nemyslím ten horor se svaloušem Dieselem a Claudií Blackovou. Tma, kdy si dáte ruku před obličej, a ať zíráte, jak zíráte, nevidíte sebemenší obrys. Jenom tmu tak absolutní a tak hustou, že jí za chvíli začnou prokmitávat pestré hvězdičky, jak hlava usiluje, aby se alespoň v ní rozsvítilo.

I když se v noci probudíte a nutně musíte onam, svítí vám jistě aspoň taková ta mrňavá lampička do zásuvky anebo tkanivem záclon proniká špetka světla z kandelábrů nebo od nasvícené kaple na návsi – pokud si rovnou nerozsvítíte naplno, protože jste se večer dívali na toho Diesela a máte teď ukrutný strach.

Svítíte si, když jdete do sklepa nahodit pojistky, které vám zhasly lustr v pokoji; svítíte si, když jdete v noci na táboře lesem na latrínu; a aspoň mobil vám bezesporu svítí, i když jen jdete po půlnoci ten kousek od autobusu.

A je to hrozně fajn, vidět na cestu, protože si vzpomínáte, kdy se kdo potmě ztratil nebo přerazil a na koho si počkal svalouš za stromem. Jenomže, co když tma patří k hluboké lidské zkušenosti, kterou jde těžko něčím nahradit? Nejenom někde v templech na Dálném Východě, ale už i u nás se nabízejí celé pobyty ve tmě, leckdy ještě více zatemněné ezoterickými závoji, ve kterých lidé hledají a jistě někdy i nacházejí setkání se sebou samotnými – protože ve tmě se lze dívat jenom sám do sebe. A potom se dívat nově i na to kolem sebe, když se konečně rozjasní.

Možná nás tma doopravdy vrací k nevědomým hnutím a instinktům pračlověka v hloubi jeskyně, předků ve staletích, kdy jediný zdroj světla představovala mihotající se louč, anebo později, kdy zpívali měsíčku, aby jim osvítil cestu za pannou, za pannou, za panenkou. Možná nám tma pomáhá pochopit, jak moc jsme těmto dávným lidem blízcí a jak bezprostředně spolu souvisíme. Ale i kdyby to tak nebylo, je prostě krásná: sama o sobě. Je kouzelná. Neodhaluje nic a tají všechno. Dovoluje snít. Mlčet, dýchat, představovat si. A těšit se, až někde z její hloubky vyjde hvězda anebo se ráno zvolna rozbřeskne.