Alena Scheinostová: Co je slyšet

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Home office
0:00
/
0:00

Ne že bychom se u nás doma potkali s „home office“ – jak se teď říká, když chcete být cool – až s celonárodním „zarachem“, jak říkají naše pubertální děti, pro které je být cool nutnou součástí identity.

Ale právě ten všespolečenský rozměr vryl zkušenost práce z domova se vším, co obnáší, do vnitřní výbavy člověka moudrého jako druhu a nepochybně se otiskne i do jeho DNA, prostě jako milník jeho dalšího vývoje na způsob – dejme tomu – letokruhů z Černobylu.

Oslovovat respondenty z koupelny nebo natáčet důležitý rozhovor přes telefon z kůlny na zahradě – to jsem si osvojila už před pár roky, když jsem byla matkou pracující na mateřské. Ještě dneska si pamatuju spojení některých míst a témat: větev na hrušni – obnova poutních míst v pohraničí, schod na půdičce vedle sena – farní pivovary, odpočívadlo na R4 za volantem fabie – muzika při návštěvě papeže Benedikta v Brně.

Kdyby ten na druhé straně věděl, říkala jsem si tenkrát, se šmouhou od kamen na líci, v málo elegantních kroksech na nohou a velmi pravděpodobně s jednou až několika dotírajícími kočkami nablízku. Co bylo tehdy výjimkou, stalo se ale dnes všeobecným pravidlem.

Srdce mi poskočilo, když před pár dny přinesl Guardian zprávu o novozélandském radním, který při karanténní videokonferenci poněkud pozapomněl, že je v obleku jen do půl těla, a předvedl svým kolegům vkusné trenýrky.

Nemyslete si ovšem, že pro zachování důstojnosti postačí vypnout kameru, jak na to dotyčný ke své smůle zapomněl. Sice pak ostatní neuvidí, že při skypeové poradě pokoutně prostříháváte růže nebo hrabete mech, stejně se ale může stát, že vám do přenosu zamečí sousedovic koza nebo se z místního rozhlasu ozve, aby se občané kolem poškozené hřbitovní zdi pohybovali s opatrností.

Vezmete telefon dovnitř, abyste se podobným faux pas vyhnuli, jenže tam se děti místo spořádané online výuky právě zlostně strkají a vzteklé „nedávej mi sem tu nohu!“ se ozve v nejméně vhodný okamžik. A to buďte rádi, že si ostřejší výrazivo nechaly až na potom, protože „bacha, přišla máma!“

Vůbec zkombinovat v jediném bytě dvojí školu přes internet, kapelu, redakční porady a firemní konference je takový hlavolam, že by i Einstein chytil migrénu. Teď teprve zjišťujete, že ta okna ven už vážně netěsní, že rychlovarka strašně nahlas bublá a že i ta pračka za zdí se umí napouštět neuvěřitelně hlučně.

Že skládat nádobí tiše prostě není možné a že vám klika vyklouzne z dlaně a dveře prásknou zrovna ve chvíli, kdy muž odkašle, zapne mikrofon a hlubokým hlasem pronese: „Se vší důrazností říkám, pane děkane.“ A jste vděční, že na basu se bude cvičit až odpoledne a že se kolega, který na druhé straně Zoomu zapisuje do intranetu, na chvíli „mutnul“ a není slyšet jeho kulometná palba prstů na klávesnici.

Už abychom to měli za sebou, říkáte si s dlaněmi na uších a vzpomínáte na kreslenou anekdotu, kde podrážděný strejda křičí na rybičky v akváriu „ticho!“ Přestávám psát, zapínám diktafon a jen doufám, že u sousedů už podojili a rybičky budou chvíli držet pusu.