Alena Scheinostová: O věcech a lidech
Co se vám honí hlavou? Ptá se Facebook, když vás chce přimět, abyste ho nakrmili nějakým tím statusem.
Čtěte také
Jak jsem se tak se záblesky předjarního sluníčka pustila doma do vyklízení krámů, honila se mi hlavou jediná věc: kde se tam – do prkýnka dubového – všechny ty papíry, oblečení, hrnečky a čaje zase už nabraly?! A melancholicky jsem vzpomínala na šťastná léta krátce po svatbě, kdy jsme se přistěhovali do zbrusu nového prázdného bytu, radovali se z první matrace a těšili se, až pro každý hřebík nebudeme muset do krámu, protože se nám léty vytvoří – říkali jsme tomu – podhoubí.
Takže už se nám vytvořilo. Nepřeberná zásobárna věcí funkčních, polofunkčních i zcela zbytečných. Kéž by to končilo u hřebíků! Ať už je nazveme klumpry, veteší, cajky nebo suvenýry, vrství se v zásuvkách, vytékají z polic a pohlcují místo ve skříních a spížích. Bují jako rakovina.
Čtěte také
Zdá se, že člověk trpí jakousi existenciální nejistotou, není-li obklopen věcmi. A protože chce pocit zajištění dopřát i svým blízkým, pod záminkou náklonnosti zanáší věcmi také jejich životní prostor. Že by svatební dary sloužily k potěše novomanželů? Kdepak, to jejich okolí pudí podvědomý strach z prázdna, do kterého ten pár v jejich očích právě vstupuje. Co by to bylo za domácnost bez hromad nádobí, polštářů a keramických koček?!
Čím víc let máme za sebou, tím více se věci okolo nás rozplemeňují a utiskují nás. Každé narozeniny, každé Vánoce i každé nepatrné výročí nám hrozí, že do bažiny předmětů, které po světě vlečeme s sebou, přibude další nadbytečnost – jako sítko na čaj, univerzální otvírák nebo diamantový prsten.
A protože ty nemohou bytem jen tak létat, znamená to pořídit další šifonér, anebo aspoň pověsit novou polici. Čím? Přece vrtačkou, hmoždinkami, háčky a kladívkem. A to nemluvím o prodlužovacím kabelu a takových těch šikovných schůdcích pod nohy. Bojíme se, že svět ovládne umělá inteligence, která se bude sama rozhodovat a sama si vládnout, a přitom nám dávno vládnou naše věci a jedna druhou tiše generují.
Čtěte také
I proto tu máme minimalismus jako životní styl, který se snaží od věcí oprostit a vyjít jen s těmi nejnutnějšími. Keramickou kočku nepotřebujete. Košík, do kterého byste ji schovali, tudíž taky nepotřebujete. Nakonec nepotřebujete ani pračku, protože vyperete naproti v prádelně, lednici, protože všechno sníte čerstvé, a auto, protože si dojedete autobusem.
Zní to tak osvobodivě – ale je v tom i skrytá léčka: leckdy tu totiž bude muset zůstat někdo, kdo pračku, lednici nebo autobus bude muset mít místo vás. Leda byste skončili jako Díogenés, který si ve svém sudu dlabal polévku z dýňové misky a nikam nechodil, protože mu ze slunce ustoupili, kdykoli se chtěl zahřát. Ačkoli ani ten to nedotáhl k dokonalosti, pronesl-li skutečně ta slova „nejradši mám víno z cizího sklepa“. I slavný kynikos tedy věci jenom odsunul z vlastního dosahu, aniž by se bez nich zcela obešel.
Asi to patří k lidskému údělu. Věci vršit, a věci vyřazovat, nosit je domů, a pak se rozčilovat, že tam není k hnutí. Zlobit se, že jsme nic nechtěli, a sami zahrnovat své přátele kilogramy zbytečností. Tak tedy večer vymetu ještě ten poslední nesrovnaný kout a pak si na chvíli vydechnu: než se nadvláda věcí mých zas ke mně navrátí, lide, navrátí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.