Alena Scheinostová: O věcech a lidech

Čtěte také

Alena Scheinostová: Výmluvy

Jak jsem se tak se záblesky předjarního sluníčka pustila doma do vyklízení krámů, honila se mi hlavou jediná věc: kde se tam – do prkýnka dubového – všechny ty papíry, oblečení, hrnečky a čaje zase už nabraly?! A melancholicky jsem vzpomínala na šťastná léta krátce po svatbě, kdy jsme se přistěhovali do zbrusu nového prázdného bytu, radovali se z první matrace a těšili se, až pro každý hřebík nebudeme muset do krámu, protože se nám léty vytvoří – říkali jsme tomu – podhoubí.

Takže už se nám vytvořilo. Nepřeberná zásobárna věcí funkčních, polofunkčních i zcela zbytečných. Kéž by to končilo u hřebíků! Ať už je nazveme klumpry, veteší, cajky nebo suvenýry, vrství se v zásuvkách, vytékají z polic a pohlcují místo ve skříních a spížích. Bují jako rakovina.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Jsou tam taky

Zdá se, že člověk trpí jakousi existenciální nejistotou, není-li obklopen věcmi. A protože chce pocit zajištění dopřát i svým blízkým, pod záminkou náklonnosti zanáší věcmi také jejich životní prostor. Že by svatební dary sloužily k potěše novomanželů? Kdepak, to jejich okolí pudí podvědomý strach z prázdna, do kterého ten pár v jejich očích právě vstupuje. Co by to bylo za domácnost bez hromad nádobí, polštářů a keramických koček?!

Čím víc let máme za sebou, tím více se věci okolo nás rozplemeňují a utiskují nás. Každé narozeniny, každé Vánoce i každé nepatrné výročí nám hrozí, že do bažiny předmětů, které po světě vlečeme s sebou, přibude další nadbytečnost – jako sítko na čaj, univerzální otvírák nebo diamantový prsten.

A protože ty nemohou bytem jen tak létat, znamená to pořídit další šifonér, anebo aspoň pověsit novou polici. Čím? Přece vrtačkou, hmoždinkami, háčky a kladívkem. A to nemluvím o prodlužovacím kabelu a takových těch šikovných schůdcích pod nohy. Bojíme se, že svět ovládne umělá inteligence, která se bude sama rozhodovat a sama si vládnout, a přitom nám dávno vládnou naše věci a jedna druhou tiše generují.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Jsem proti

I proto tu máme minimalismus jako životní styl, který se snaží od věcí oprostit a vyjít jen s těmi nejnutnějšími. Keramickou kočku nepotřebujete. Košík, do kterého byste ji schovali, tudíž taky nepotřebujete. Nakonec nepotřebujete ani pračku, protože vyperete naproti v prádelně, lednici, protože všechno sníte čerstvé, a auto, protože si dojedete autobusem.

Zní to tak osvobodivě – ale je v tom i skrytá léčka: leckdy tu totiž bude muset zůstat někdo, kdo pračku, lednici nebo autobus bude muset mít místo vás. Leda byste skončili jako Díogenés, který si ve svém sudu dlabal polévku z dýňové misky a nikam nechodil, protože mu ze slunce ustoupili, kdykoli se chtěl zahřát. Ačkoli ani ten to nedotáhl k dokonalosti, pronesl-li skutečně ta slova „nejradši mám víno z cizího sklepa“. I slavný kynikos tedy věci jenom odsunul z vlastního dosahu, aniž by se bez nich zcela obešel.

Asi to patří k lidskému údělu. Věci vršit, a věci vyřazovat, nosit je domů, a pak se rozčilovat, že tam není k hnutí. Zlobit se, že jsme nic nechtěli, a sami zahrnovat své přátele kilogramy zbytečností. Tak tedy večer vymetu ještě ten poslední nesrovnaný kout a pak si na chvíli vydechnu: než se nadvláda věcí mých zas ke mně navrátí, lide, navrátí.