Alena Scheinostová: Jsou tam taky
Nedá mi to, abych se u toho také nezastavila. Smrt Hevrin Chalafové, kurdské stavební inženýrky a političky, mi nejde z hlavy.
Zdaleka ne jen proto, že sdílíme některé fyzické rysy v obličeji, a že se tak pokaždé, když se mi na sociálních sítích objeví její snímek, v první vteřině vyděsím.
Čtěte také
S úkladně zavražděnou Kurdkou sdílím ještě jednu, mnohem přímočařejší shodu, a to je příslušnost k ženskému pohlaví. A tak – podobně jako když žena vystoupí vně Mezinárodní vesmírné stanice, zasedne ve vedení Interpolu nebo ji přes kampaň Crime Has No Gender Evropský policejní úřad naopak intenzivně hledá – ve mně její osud vyvolává sesterskou solidaritu a pocit, jako by útok na Chalafovou v jistém smyslu cílil na všechny ženy světa.
Možná teď – říká si nenapravitelný snílek ve mně – když se obětí protrahované syrské agónie stala známá, mladá a půvabná tvář, světová veřejnost konečně zcitliví k osudu žen ve válečných oblastech.
Už na počátku uprchlické krize vypovídaly na mezinárodním fóru svolaném Evropským parlamentem do Bruselu reportérky a humanitární pracovnice o údělu žen – uprchlic právě ze Sýrie, Iráku, zemí severní Afriky. Byly to příběhy násilí, zneužívání a neustálého ohrožení ze strany ozbrojenců, převaděčů, rodinných příslušníků i anonymních mužů v uprchlických táborech, které jsou provizorii existenčními, právě tak jako provizorii ohledně dodržování základních společenských norem.
Čtěte také
Přestože přednášející navrhovaly poměrně jednoduchá opatření, která by situaci těchto žen dokázala zlepšit, nedozvídáme se zatím o pokrocích. Vedle složitějších projektů, jakými jsou třeba humanitární koridory pro matky s dětmi, šlo přitom i o tak primitivní úkony, jako je ubytovávat v táborech rodiny s dospívajícími dcerami blízko škol, a ne až kdesi na opačné straně areálu, kterým pak dívky musí celým projít, a vystavit se tak riziku.
Počátkem roku 2017 jsme jako epizodu příběhu dobytí iráckého Mosulu zpět z rukou tzv. Islámského státu vyslechli zprávu o smrti reportérky Shify Zikrí Gardiové. Jednatřicetiletou novinářku zabil výbuch bomby vzápětí po jejím televizním zpravodajském vstupu. Jen za letošek už OSN eviduje novinářky zabité při výkonu povolání hned tři, včetně Lyry McKeeové, zastřelené při dubnových nepokojích v Severním Irsku.
Ze Středoafrické republiky, kde se nedaří ukončit ozbrojený konflikt ani po sedmi letech, zase letos v květnu zarmoutila zpráva o vraždě řeholní sestry Inés Nieves Sanchové, sedmasedmdesátileté učitelky ve venkovské škole. Popis její vraždy byl podobně děsivý jako třeba u čtveřice řeholnic, které v roce 2016 padly za oběť ozbrojenému útoku na jejich charitní dům pro seniory v jemenském Adenu.
Čtěte také
A dalo by se dlouze pokračovat. Své zápasy v neklidných zónách světa prožívají vojákyně, političky, vězenkyně, civilní oběti, misionářky, novinářky i zdravotnice. Ve zprávách, které k nám odtamtud dolehnou, bývají skryty za bezpohlavním číslem, uprostřed anonymního množství. „Byly jsme tam taky,“ upozorňuje ale na tuto specifickou, ženskou podobu dějinných tragédií titul autobiografického románu Dagmar Šimkové, vězenkyně komunismu pro změnu zcela domácího.
Než tedy dostaneme z mysli Hevrin Chalafovou, vzpomeňme na chvíli i na ty ostatní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
