Alena Scheinostová: Noci chiméry

Tak před sto lety veršoval pozapomenutý básník Viktor Dyk. Vystihl tehdy tragiku situace, kdy se v setkání dvou lidí neangažují tito lidé sami o sobě, ve své jedinečnosti, se svými náklonnostmi, potřebami a přáními, ale jen dva postoje, dvě tužby, dva odlidštěné a odosobněné koncepty zející v nekonkrétním vzduchoprázdnu.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Tma

Jak jsi, starý barde, aktuální! Nestačívám se divit, jak méně a méně jsme ve společenských sporech a diskuzích schopní nahlížet výměnu myšlenek mezi dvěma konkrétními jednotlivci, kteří tyto myšlenky vyprodukovali a ošatili je slovy – a jak víc a více jako bychom dokázali vidět jen dykovský „smrtelný zápas“ dvou ideologií, hotových myšlenkových rámců, bez odstínů a nuancí, bez osobních vkladů, specifik a omezení.

Ještě tak tomu Janu Novákovi hlas veřejnosti přizná natolik lidskou pohnutku, jako je nenávist – rozumějme k velkému romanopisci Kunderovi – ačkoli i v tomto případě se zdá nejeden řečník zcela slepý k takové podružnosti, jako je prostá možnost Novákova kritického čtení a vyhodnocování faktů, jak jej k tomu vede jeho vlastní profese i jeho osobní čtenářská zkušenost. Ne – nelze – nic takového není možné: jako by znělo veřejným prostorem málem v unisonu.

A ještě hůř je v dalších „kauzách“ – jak se dnes rádo říká věcem, které se odehrají a někdo si o nich něco nahlas myslí. Vyvěsili jste banner? Demokraté! Nevyvěsili jste? Stalinisti! Vítáte sloup? Vy zpátečníci! Sloup vám jde na nervy? Pronásledujete náboženství! Nosíte roušky? Tupé stádo. Vy je nenosíte? Hazardujete s naším zdravím! A dalo by se pokračovat třeba až do konce vysílacího času.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Co je slyšet

Ten tam je prostor pro krok odstupu, který by dovolil představit si sto a jeden zcela přijatelný způsob, proč ten či onen něco věší nebo nevěší, cosi si přikrývá nebo nepřikrývá anebo má náměstí raději prázdná, respektive ozdobená. Pro odstup, který by umožnil vidět celou tvář toho druhého, a nejenom jeho otevřená ústa. Pro odstup, díky kterému by vynikly odlišující detaily jako třeba protestantské vyznání, rezervovanost vůči velkým slovům, zamlžené brýle anebo ekzematická pokožka.

Před konkrétními pohnutkami, osudy a zázemím každého ideologie blednou, škatulky se rozpadají a mezi množinami přibývá průniků. Rodí se něco jako pochopení: nesouhlasím s tebou, ale možná na tom tvém postoji něco je. Ale kampak na nás s pochopením v atmosféře, která přeje spíš neustálému vymezování, pošťuchování a soupeření?!

Básník Dyk své verše o dvou egoismech vtělil do sbírky Noci chiméry. Jak víme z mýtů, tato prapodivná bytost uměla ze všeho nejlépe chrlit oheň. Už to tedy asi bude tak: s nějakým rozlišováním popudů a příčin u téhle starobylé příšery jeden hned tak nepochodí. Dokud je vzhůru, bude se zkrátka chrlit.