Alena Scheinostová: Okřídleně

21. září 2020

Žijí s námi, žijí v nás – v našem kulturním backgroundu, v naší kolektivní paměti, v naší společné výbavě: všelijaká úsloví, ustálené obraty, hlášky, lidová moudra, více či méně vtipné vtipy, které každý zná a napoprvé se jim i zasmál.

Jsou součástí kulturního odkazu i stále rozvíjeným a obohacovaným tezaurem, posledním štítonošem orálního předávání od úst k ústům, kde se folklorní pohádka, pověst nebo balada už dávno uložily do knih k věčnému spánku.

Čtěte také

U mnohých z těchto instantních konverzačních obratů známe jejich původ, jejich autora. To se týká například „života, co je jako bonboniéra, protože nikdy nevíš, co ochutnáš“, meteorologického pozorování dědy Komárka, čehokoliv z Cimrmanů anebo možného „začátku krásného přátelství“.

Jiné frazémy už jsou tak dlouhé roky, ba staletí zažité, že už si na autora většinou nevzpomeneme, avšak dá-li si někdo studovaný tu práci, zpravidla se ukáže, že jde o citát z Bible nebo ze Seneky – jako že trpaslík nebude větší, i kdyby se na horu postavil, anebo to o tom kopání jámy a následném padání.

Potom tu ale máme nepřeberně rčení, u kterých, kde se vzala, už prostě nevíme a nejspíš ani nezjistíme: celá hromada pranostik, včetně aktuálních „po svatým Matuši čepici na uši“ nebo „přijde Václav – kamna připrav“, sada příručních mouder jako „slibem nezarmoutíš“ a „jeden myslel, a vymyslel trakař“, ale především gejzír zcela nevznešených obratů, jako jsou kecy v kleci a nazdar hodiny a dobrou s kobrou a happy jak dva grepy. Jazykovědci mezi vámi se možná ohradí – že vy jste, kolegyně, na lexikologii nedávala pozor, každý přece ví, že je to z díla XY; ale myslím, že chápete, o co mi jde.

Čtěte také

A přece i tahle „okřídlená slova“ – než jim narostla křídla – někdo vymyslel. Někoho napadla první a zaradoval se, jak je vtipný, jak se mu pěkně povedlo svou myšlenku vyjádřit, ozvláštnit a aktualizovat. Vidím to jako příběh: máme století sedmnácté, 22. září, a starý Beranička vyjde za kuropění na humna. Brr, to je zima!

Vrátí se kvapem do stavení, loupne okem na nástěnný kalendář a spěšně si narazí čepici vydrovku. Beraničková je vzhůru, už za tmy dojila a nakládala do žlabu. Podívá se na muže trochu udiveně a ten v náhlém záblesku génia pozdvihne prst: „Po svatým Matuši – čepici na uši!“ zarýmuje, otočí se na podpatku a odrázuje na sad.

A Beraničková nadskakuje smíchy, ještě když to odpoledne vykládá přes plot. Svatá pravda, kmotra, a jak to ten váš pěkně umí říct! V rámci literární i zdravovědné osvěty se potom úsloví okřídlí a šíří se po vsi, po okrese, po celém panství a nakonec i za jeho hranice.

Čtěte také

Jenomže s hláškami z filmů, knih nebo televizních rozhovorů to nakonec není jinak. Líbí se a křídlí a okřídlená obletí pořádný kus světa. Takže se nakonec vedle náboženství nebo oblíbených kapel potkáváme a míjíme i podle toho, zda rozumíme stejným narážkám, reagujeme na stejná rčení, vypomáháme si v konverzaci – a nezáleží, jakým jazykem – shodnými předpřipravenými obraty. Což je vlastně dobrá zpráva do debat o tom, zda je ty nebo ony možné integrovat.

autor: Alena Scheinostová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.