Zvědavost zabila kočku

Na hodinkách nám tiká třetí tisíciletí a sugeruje nám všem, že být informován je základ úspěchu, být informován je cesta ke štěstí, být informován je přímo povinnost. Svět bzučí jako telegrafní dráty v horku a informace se valí ze všech stran. Nelze projít městem a takřka permanentně nečíst, protože už jsou popsané podlahy, schody, zdi i kandelábry a my jsme, běda, nenapravitelně gramotní. Na obrazovce umírá Hamlet a na spodní liště běží předpověď počasí, kurzovní lístek a přehled zpráv. Děd Vševěd internet nás chytá do své sítě, informace dělají hluk, takže už není slyšet vlastní slovo. Hlava se nám přehřívá jako horkovzdušný balón a k čemu nám to všechno je? Mezi informovaností a moudrostí je propastný rozdíl, jenže pozná ho ten moudrý, ne ten informovaný.

Já sama jsem zvědavá, a velmi, ale už vím, že ne každé vědění mi prospívá. Opravdu nemusím všechno vědět a nemusím u všeho být. Asi se tím připravím o kus koláče úspěchu, ale možná že ani nemusím mít úspěch. V úspěchu to štěstí taky není. Kdoví, kam strkala čumáček ta britská číča. Možná, že kdyby jen ležela na slunci a přemýšlela o tom, co už ví dávno a dávno, bylo by jí líp.

Dnešní příběh se jmenuje Fazole slávy a hrách vševědoucnosti.

Stárnoucí a málo uznávaný básník kráčel bazarem. Náhle spatřil podivného skřeta, který měl na jedné dlani fazoli a na druhé hrách.

"Mám tu něco pro vás, pane! Tohle je fazole slávy. Kdo ji koupí, velkého úspěchu dojde! A toto je hrách vševědoucnosti!"

Jak to básník slyšel, prudce po obou těch věcech zatoužil. Zaplatil za ně naprosto absurdní sumu. A ještě toho dne získal cenu za básnické dílo a na jeho počest se konal ples.

Slávou zpitý básník předstoupil před tleskající sál. Jeho manželka se rozplakala štěstím. Jenže básníka neoklamala.

"Ty jeho básně," říkala si v duchu, "bože, vždyť jsou ještě nudnější než on."

Potom ho vřele objal bratr. Básník slyšel jeho duši:

"Pukni samou ješitností, troubo. Nenávidím tě!"

Ve stisku ruky, jímž ho poctil známý kritik, jasně znělo: "Koho ten nýmand asi podplatil?"

Ale básník neoklamal ani sebe sama. Věděl, že ti všichni mají pravdu. V zoufalství běžel zpátky na bazar.

"Ty jsi mě zničil!" obviňoval skřeta. Skřet zvedl dlaň a na dlani měl čočku.

"Měl bych tu čočku duševního klidu. Ale je drahá, velmi drahá!"

"Dám za ni všechny své peníze!" vykřikl básník. "Co ta čočka klidu stojí?"

Skřet se usmál: "Fazoli slávy a hrách vševědoucnosti."