Zvědavost je ve mně vepsaná, říká kunsthistorička Martina Hrabová. Při bádání o Le Corbusierovi a spol. ji nezastavila ani horečka dengue

Deset let bádání, série nepravděpodobných setkání na několika kontinentech, trpělivost, touha klást věci do společenského kontextu a neustávající vzrušení z potenciálně překvapivého nálezu. To všechno stálo za vznikem knihy s názvem Galaxie Le Corbusier: Svět přátel z pařížského ateliéru na fotografiích ze sbírky Františka Sammera, kterou historička architektury Martina Hrabová vydala loni v nakladatelství Artefactum.

Švýcarský architekt Le Corbusier, vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret|foto:Fotobanka Profimedia

Knihu zaměřenou na činnost v Česku nepříliš známého plzeňského rodáka Františka Sammera (1907 – 1973), jenž se po ročním studiu architektury v Praze rozhodl vydat za nejnovějšími trendy do Paříže, zaklepal na dveře ateliéru slavného Le Corbusiera (1887 – 1965) a záhy se díky své houževnatosti a dobrým nápadům stal jeho klíčovým spolupracovníkem, dopisovala v rodném domě své babičky. Klíčovou roli v jejím profesním životě ale hrály obě matky jejích rodičů. „Druhá babička, sama profesorka historie a výrazná postava na Univerzitě Palackého, mě vedla k mnoha zájmům a vždycky mě upozorňovala, že je důležité přemýšlet v celkových problémech a všechno si ověřovat v pramenech,“ říká.

Od divadla k dějinám umění

Ověřování v pramenech ji ostatně provází od počátků dráhy historičky architektury, což je obor, ke kterému se během studia dějin umění dostala náhodou, když v rámci školního stavebně-historického průzkumu libovolné stavby zkoumala dům rodičů. Pod sedlovou střechou vesnického domku tehdy objevila pozůstatky funkcionalistické vily. „Došlo mi, že pod tím, co vidíme, se může schovávat úplně jiné jádro, a že se vyplatí být zvědavý.“

Martina Hrabová: Galaxie Le Corbusier|foto:Ústav dějin umění AV ČR

Zvědavost a pátrání po československých spolupracovnících Le Corbusiera ji později dovedla i ke jménu Františka Sammera. U Le Corbusiera pracoval na začátku 30. let, později odešel do Ruska a spolupracoval také s Antonínem Raymondem, jenž žil v Americe a v Japonsku. Zanechal po sobě ale desítky vypracovaných kreseb a rozsáhlou korespondenci, díky které se Hrabová dozvěděla o snímcích, jež doplňovaly to, o čem si přečetla v dopisech. Fotografie se nacházely v archivu Ášrámu Šrí Aurobinda v Indii, právě na jeho stavbu totiž Sammer dohlížel. Cesta do Indie znamenala pro výzkum zásadní přínos, chybělo ovšem málo a Martina Hrabová se do Prahy nevrátila. V Indii vážně onemocněla a zpět do Evropy se dostala jen díky doporučujícímu dopisu od falešného lékaře.

Součástí životní dráhy Martiny Hrabové byla i práce památkářky, při jejím výkonu ale zjistila, že neustálé dohady o zachování původních kvalit staveb nejsou cesta pro ni. Na rozdíl od divadla, s nímž vyrůstala odmala, neboť oba její rodiče jsou úzce spjati s Divadlem Archa. „Nikdy jsem se necítila dobře na scéně, ale myslím si, že práce dramaturgyně a scenáristky měla vliv na mé analytické schopnosti,“ komentuje svou tříletou spolupráci s Archou v druhé polovině nultých let. „Profesně jsem se pak potřebovala vydat vlastní cestou, práci ale s rodiči dodnes vzájemně konzultujeme.“