Minulost je složitá, ale nabízí i díla mimořádných kvalit, říká kurátorka Domu umění města Brna Terezie Petišková
Sto deset let letos slaví Dům umění města Brna, který od roku 2013 vede kunsthistorička Terezie Petišková. Ve Vizitce, kam ji pozvala Markéta Kaňková, detailně představila výstavy fotografky Jolany Havelkové a výtvarníka Martina Zeta. Zatímco Havelkové projekt Šest pohlednic navazuje na experimentální aktivity 60. let, Martin Zet reflektuje práci svého otce, prominentního sochaře Miloše Zeta, a kriticky tak přispívá do diskuse o veřejném prostoru.
Když na začátku 90. let ukončila Terezie Petišková studia dějin umění na Masarykově univerzitě, vedly její kroky do Domu umění města Brna, kde se jako kurátorka podílela na chodu Galerie mladých. Už tehdy byla z práce v této instituci nadšená. „Ve chvíli, kdy byla možnost se do Domu umění vrátit, jsem doma řekla: Omlouvám se, balím kufry, jiná možnost není,“ vzpomněla s úsměvem na moment návratu na místo činu.
Od jara roku 2013 tuto galerii vede, a jak říká, v roli ředitelky je pro ni klíčové nejen udržet toleranci vůči mnohosti proudů na umělecké scéně, ale výstavně podporovat mimořádné brněnské talenty. Do hry bere také unikátní budovu Domu umění, kterou tvoří rozsáhlé sály s vrchním světlem. „Minimálně jednou za rok to používáme jako součást instalace, v rámci které předěláme celý prostor.“
To je také případ aktuální výstavy Sochař Miloš Zet – Zdi, sokly a makety, kterou lze na Malinovského náměstí vidět až do konce července. Miloš Zet (1920 – 1995) patřil mezi oficiální sochaře minulého režimu, zároveň však byl kvalitním umělcem, jenž si zahrával s abstrakcí i realistickou tvorbou. Výstavu připravil Zetův syn Martin. „My jsme tento projekt přivítali, protože naše minulost je složitá a můžeme v ní najít i díla mimořádné kvality, která přes politický teror nevidíme. Práce Miloše Zeta je něco, co zajímá mladou kurátorskou i diváckou generaci. Týká se fenoménu paměti, což je na české i evropské scéně nesmírně aktuální,“ konstatuje.
Výstava Martina Zeta přináší, jak se lze dočíst na webu Domu umění, také informace o tvůrčím procesu, který vedl k sochařským realizacím jeho otce ve veřejném prostoru – od skic, které se snažil dopracovat v měřítku pro konkrétní situace, přes realizaci v materiálu až po jejich odstraňování po roce 1989.
Výstava je předsunutá do exteriéru města, před dolním nádražím v rámci projektu Brno Art Open loni vznikla 3x3 metry velká plastika. Martina Zeta při její přípravě inspirovaly speciální tvárnice, které Miloš Zet použil při práci na pražském pankráckém sídlišti. S tím souvisí i zmiňovaná práce s prostorem galerie, který Martin Zet přetvořil v jakousi mozaiku.
Kouzlo špatně vytisknutého pohledu
Terezie Petišková ve Vizitce mluvila také o dalším projektu Domu umění, tentokrát umístěném v prostoru Domu pánů z Kunštátu. Fotografka Jolana Havelková tu prezentuje rozsáhlý projekt s názvem Šest pohlednic, který mapuje, jak se její přátelé i úplně cizí lidé popasovali s úkolem kreativně pojmout špatně vytisknutý pohled.
„Jolaně před pětadvaceti lety v kolínské tiskárně špatně vytiskli její fotku coby pohled. Špatný tisk bylo třeba transformovat do něčeho smysluplného, a tak Jolana začala fotografie hned na náměstí rozdávat,“ vysvětluje Terezie Petišková. Některé pohledy se jí vracely hned, jiné až po letech. Profesionální výtvarníci věděli, že navazují na aktivity napojené na mezinárodní experimentální skupinu Fluxus, anebo třeba na tvorbu Vladimíra Boudníka, amatéři například z řad klientů arteterapeutické dílny zase vytvářeli nejrůznější fantaskní krajiny.
Čtěte také
Malíř Svatopluk Klimeš rozvinul drobný námět do rozměrného obrazu, brněnská výtvarnice Vendula Chalánková ve zbytcích obloučků viděla hromadu písku a dokreslila k nim bagry. Básník Zbyněk Fišer se k sérii básní nechal inspirovat zase jiným drobným detailem. Nikdo ze sto padesáti účastníků projektu přitom nevěděl, co přesně mělo na pohlednici původně být. „Jolana se zabývala snímáním srolovaného papíru, chtěla reprodukovat jemnou, abstraktní kompozici. Pokusila se o to několikrát, ale vždycky z toho vzešla černá plocha, na které zbylo několik bílých bodů,“ usmívá se Terezie Petišková.
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Terezie Petišková mluví také o historii Domu umění města Brna a o jeho mezinárodních souvislostech.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
