Zprávy z Afriky

Sedmapadesátiletá zpěvačka Mariem Hassan představovala hudebního ambasadora Saharawis, světem přehlíženého národa přežívajícího už čtyřicet let v alžírských uprchlických táborech. Západní Saharu z velké části okupuje od roku 1976 Maroko a zbytek, včetně uprchlických táborů, spravuje politické vedení národa Fronta Polisario. Obě území odděluje Marokem vybudovaná, tisíce kilometrů dlouhá zeď. Bývalá španělská kolonie měla smůlu: na jejím území se nachází obrovské množství nerostného bohatství, především fosfátu, a břehy Atlantského oceánu patří mezi významné rybolovné oblasti. Od roku 1976, kdy král Hassan II. vyslal na Zelený pochod do Západní Sahary přes tři sta tisíc marockých civilistů a Fronta Polisario rozpoutala guerillovovu válku vedoucí k úprku Saharawis ze země, se poměr obyvatel překlonil na stranu Maročanů, takže OSN léta slibované referendum postupně ztrácí smysl. Vyřešení patové situace není ani pro západní mocnosti na pořadu dne. Rozházet si to s Marokem, důležitým stabilizátorem klidu ve výbušném regionu, se nikomu nechce.

Když Fronta Polisario v 90. letech uzavřela s Marokem mír, v nejsilnější politickou zbraň Saharawis se proměnila hudba: pouštní blues hawl, velmi vypracovaná soudržnost muzikanství a poezie v jazyce hassaniya. Původně hawl doprovázela čtyř strunná loutna tinidit a koře příbuzná ženská harfa ardin, dnes jejich roli převzaly elektrické kytary.

"Hudba je nedílnou součástí tohoto světa, jako voda a vzduch. Já bych navíc hudbu metaforicky přirovnala k těhotné ženě. Myslím si totiž, že přináším na svět hudbu stejně jako ženy děti. V té hudbě je přítomná veškerá kultura mého národa, a protože ji rozšiřuji, dávám všem lidem možnost ji poznat, dozvědět se, odkud pochází, kde má své odvěké kořeny. Hudba má pro mou zemi také velmi důležitý politický význam. Všichni Saharawis věří, že i díky hudbě nastane jednou čas k opuštění uprchlických táborů. Maročané naši hudbu a kulturu v Západní Sahaře zakázali a ti ze Saharawis, co tam zůstali, ji mohou poslouchat pouze v undergroundu a s obavami, že je čeká vězení. Maročané totiž samozřejmě vědí, jakou sílu v sobě naše hudba obsahuje. Zůstala tím jediným, co nás dnes po celé Sahaře spojuje," řekla Mariem Hassan během návštěvy festivalu Colours of Ostrava v roce 2006.

V uprchlickém táboře na jihu Alžíru prožila zpěvačka s nesmírně pronikavým hlasem přes dvacet let, ve válce ji zemřeli tři bratři, už předtím prodělala rakovinu a viděla tolik utrpení, že se Mariem nemůže nikdo divit, když její hawl mnozí přirovnávali k naříkání opuštěného psa. Zemřela na rakovinu 22. srpna v alžírském táboře Tinduf.

"Hudba vám prý život prý nezmění. Já si myslím, že byste tomu neměli věřit. Reggae má v sobě odhodlání, zvyšuje hrdost a vzdělává," tvrdí reggae zpěvák Tiken Jah Fakoly z Pobřeží slonoviny, spojující na novém albu Racines (Roots) už poněkolikáté černý kontinent s Jamajkou. Základy natáčel v legendárním kingstonském studiu Tuff Gong s Robbie Lynem, Sly Dunbarem, Robbie Shakespeareem a Mikey Chungem a houpavou melodičnost reggae pak v malijském Bamako propojil s bluesováním mandinských griotů, prozvoněném strunami harf a louten, dřevěného balafonu a kvílením jednostrunných houslí soukou. Album poskládal Tiken Jah z jedenácti klasických reggae skladeb a za první singl zvolil "hymnu třetího světa" Get Up, Stand Up od Boba Marleyho, kterou si s ním zazpíval jamajský zpěvák a DJ U-Roy.

Africké kulturní tradice stojí na trvalém přesvědčení, že v průběhu válek, sociálních nepokojů a v dobách, kdy je lidem úzko, nesmějí múzy mlčet. Například západoafričtí grioti na sebe často brali role smírčích soudců a historie dokazuje, kolika problémům apelujícími písněmi zabránili. I v případech, že se museli vzepřít vládcům a paranoickým diktátorům. Populistické a politicky nebezpečné výzvy novodobých afrických politiků a vůdců se v chudých zemích dokážou i dnes změnit v rozbušku vražedného násilí, xenofobie a rasismu. V Jihoafrické republice aktuálně hasí krvavý požár zažehnutý zulským králem Goodwillem Zwelithinim. "Táhněte domů, nikdo vás tu nechce. Migranti jsou jako vši,"prohlásil král na jaře letošního roku na adresu přistěhovalců ze sousedních zemí, beroucí prý nezaměstnaným Jihoafričanům práci. Cíleně ostrou rétorikou zabrnkal na ty nejspodnější pudy u frustrované chudiny, už předtím obviňující emigranty ze Zimbabwe, Mosambiku nebo Malawi z vlastní zoufalé životní situace.

Důsledky nebezpečných slov vládce devíti milionů Zulů sice mírnil jihoafrický president Jacob Zuma, na ulicích měst Durbanu a Johannesburgu přesto zůstali ležet mrtví a zranění, rozpoutalo se davové násilí, rabování a ze země z obavy před smrtí začaly utíkat tisíce domestikovaných přistěhovalců. Na jejich obranu se nedávno skladbou United We Stand postavili malijský zpěvák Salif Keita a členové mužského sboru Ladysmith Black Mambazo, celosvětově proslaveného spoluprací s Paulem Simonem. "Skladba má silné mírové poselství a zpíváme v ní o lásce, respektu a africké jednotě. Věříme, že stát dokážeme jen společně, zatímco rozdělení padneme," uvedli ve společném prohlášení.

Král sice za měsíc na velkém shromáždění v Durbanu vyjádřil pozůstalým soustrast, život a ztracené iluze o bezpečném světě v zemi, kam se mnozí uchýlili před válkou, tím ale nevrátil. Možná vás napadne paralela s prohlášeními některých evropských politiků, reagujících na probíhající uprchlickou krizi tím nejpřízemnějším populismem a nebezpečnými návrhy daleko za hranicí přijatelnosti. V Evropě podobné násilí nehrozí, nezapomeňme ale, a dění v Jihoafrické republice potvrzuje, že stačí několik neuvážených (nebo skrytě cílených) výzev a neštěstí je na světě. A co hůř: takové požáry doutnají ještě dlouho po uhašení.

Když do Durbanu později přijel guinejský zpěvák a hráč na koru N´Faly Kouyate (Afro Celt Sound System), přesvědčil se, že xenofobní nálady vůbec neutichají. Neprovází je sice drancování a mávání mačetami, semeno etnické nenávisti je ale zaseto. Také N´Faly s Ladysmith Black Mambazo, s Rap Silkourem a ženským sborem Queens Vocals přispěli k uklidnění situace a šíření pozitivismu skladbou All Unite For Africa.