Psí voják Filip Topol. Vzpomínka na geniálního muzikanta, který by letos oslavil 55. narozeniny

12. červen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Filip Topol

Před 55 lety se narodil pianista, zpěvák, skladatel, textař a spisovatel Filip Topol. Byl jednou z nejvýraznějších osobností undergroundu, vůbec poprvé vystoupil v roce 1978 se skupinou Plastic People, ve stejném roce založil legendární kapelu Psí vojáci.

Na divoké koncerty v 80. letech v pořadu, který jsme vysílali nedlouho po Topolově smrti 19. června 2013, vzpomínají hudební publicista Josef Rauvolf a členka formace Zuby nehty Marka Míková. Mimo jiné zazní i několik archivních nahrávek.

Ukázka z povídky Filipa Topola Na zdraví

(ze sbírky Jako pes, vyd. Revolver Revue 2013)

V poslední době jsem si začal všímat, jak lidé pijí. Ta myšlenka se mi usadila v hlavě s elegancí neodbytného hosta. Každý den, večer co večer (a mnohdy i přes den), jsem vídával opilé muže a ženy ploužící se po ztemnělých ulicích, mladé lidi potácející se zcela namol s vyhaslými zraky, večer co večer jsem pozoroval narvané hospody, restaurace, vinárny, bary, bufety, bistra a blatničky, řev, který z nich vylétával do ulic, a pozvracené chodníky kolem nich. Ve filmech a v knihách jsem si všímal, jak Američané od rána do večera drinkují, Francouzi, Italové apod. pijí víno, Rusové si vypalují mozky vodkou a lihem a Čechové statečně pivaří. Ale ta Praha už byla alkoholem prosáklá skrznaskrz. Pije se v práci, doma, na ulici, v hospodách atd. Sám nejsem žádný abstinent. Občas zajdu s přáteli do hospody nebo se zčadím na večírku, někdy zas nějaká vinárna s okouzlující dívkou… Ale nyní mi to nešlo na rozum, proč tak všichni řádí jako před koncem Světa? Fin de siècle je ještě před námi… Usoudil jsem, že v tom má prsty nějaká magická síla. A nakonec jsem tomu i přišel na kloub…

03480970.jpeg

Úryvek z rozhovoru v časopisu Respekt (2010):

Kde dnes hledáte inspiraci?

Nechodím nikam k Vltavě nebo do přírody nebo jako Foglar na nuselský schody, ale sedím obyčejně doma ve svým malinkým bytě a lámu si hlavu v obyčejný židli. Když jsem byl mladší, tak jsem psával rád po hospodách, to byl takovej můj výraz spontaneity. Možná by to ale chtělo utrhnout se zase trochu ze řetězu. Stárnutí mě trochu svazuje, cítím, že bych měl asi být solidnější, rádoby moudrej. Na to bych se ale rád zvysoka vykašlal, chtělo by to trošku zpátky do punku.

Spustit audio

Související