Život po životě

Stejně tak je to s asteroidem. Nějaké už do naší planety vrazily a je jich ve sluneční soustavě hodně, takže můžeme čekat, že se to zopakuje. V obou případech je to jen otázky času. Vtip je v tom, jakého času, ale od toho jsou tu jiní.

Posmrtný život je zvláštní případ, protože o jeho existenci máme jen matné představy. Zemřelí něco nevykládali prostřednictvím spiritistických médií, ale smůla je, že lidé se zesnulých ptají dost na pozemské věci a jak to vypadá tam na druhé straně, nikoho moc nezajímá. Navíc si také pozorovatelé všimli, že inteligence drahého zesnulého nikdy nepřevyšuje inteligenci lidí přítomných na seanci, což je poněkud rozčarující.

Protože lidé se v dnešní racionální době chtějí opřít o nějaké důkazy, hltají to, co třeba napsal Američan Raymond Moody o stavech kolem klinické smrti. Není sám, kdo to pozoroval a zdá se být pravděpodobné, že lidé, co byli podle přítomných – třeba na operačním sále – po zastavení životních funkcí v bezvědomí, dokáží popsat, co se v místnosti dělo.

Pak ještě mají zážitky letu tunelem, světelné bytosti, jakéhosi soud, setkání s jinými bytostmi a podobně. Bohužel jediné, co nám to říká, je že tyto zážitky měli. Co to znamená, je už věc interpretace. Přínosné je, že víme, že lidská mysl je složitější, než si běžně představujeme.

Můžeme mít ale jistotu, že po smrti něco je? Vědeckou nikoli, protože věda má jiný způsob tázání a my bychom potřebovali někoho, kdo by byl skutečně pořádně mrtvý, tedy biologicky včetně nepříjemného rozkladu, asi jako biblický Lazar třetího dne v hrobě. Jenže nikdo takový už nikdy nic neříkal. Bez pozorování se věda dělat nedá.

Zbývají nám tedy jen teorie a indicie. Především záhada lidské mysli. To, čemu předvědecky říkáme duše.

… s tím se zatím musíme spokojit. Zatím. Hádejte, dokdy. Až budeme jako světélka poskakovat v bažinách, pak si to dořekneme.