Zdeněk Lukeš: Zemřel Otec postmodernismu

Někdy také bývá označován za Otce postmodernismu v architektuře. V letech 1944-1950 studoval na Princetonské univerzitě a později také v Římě. Následovala praxe u dvou velikánů moderní americké architektury Eero Saarinena a Louise Kahna. Poté si otevřel vlastní studio, v němž postupně spolupracoval s Williamem Shortem, Johnem Rauchem a konečně se svou ženou Denise Scott Brownovou.

Venturi už v hloubi 60. let začal navrhovat jinou architekturu, než bylo tehdy běžné. Nebyl příznivcem klasické moderny, tedy staveb, které jsou zaměnitelné: na první pohled nepoznáte, máte-li před sebou školu, administrativu nebo třeba výrobní závod.

Zdeněk Lukeš: Ta úžasná zlínská architektura

• Upravit
• Smazat

Po nějakém čase jsem se vypravil do Zlína, kde jsme s redaktorkou Markétou Ševčíkovou natáčeli pořad o baťovské architektuře.

Podle jeho názoru má budova svým tvarem a uspořádáním vyjadřovat funkci, kterou plní, a to má být pozorovateli jasné od prvního okamžiku. Když Venturi navrhl hasičskou stanici, zdůraznil vertikálu věže na sušení hadic, opatřil jednotlivá vrata velkými číslicemi a pracoval s červenou barvou. Podobně jeho rodinný dům jasně svým členěním vyjadřoval funkci jednotlivých částí.

Dalším charakteristickým motivem bylo užití prvků, převzatých z historických stylů minulých epoch. To se jevilo v době modernismu téměř svatokrádežné, ale Venturi dokázal, že se i s antickými hlavicemi nebo tympanony dá pracovat invenčně a s vtipem. Klasické prvky také zajímavě transformoval, nebo je záměrně navrhl z nečekaných materiálů – místo kamene třeba použil dřevo nebo plast.

Ranní úvaha Zdeňka Lukeše: Tomáš Valena a jeho Plečnik na Pražském hradě

• Upravit
• Smazat

Pod Plečnikovou vyhlídkou v zahradě Na Valech Pražského hradu probíhá výstava o výstavě.

Tak položil základy postmoderní architektury, pro niž byla dále typická kombinace různých stylů, materiálů, barev. V urbanismu razil návrat k odkazu minulých epoch, byl odpůrcem modernistického konceptu „zářících měst“, jak je propagoval Le Corbusier nebo Mies van der Rohe. Venturi chtěl, aby města měla klasické prvky – třídy a náměstí, dominanty i nenápadná zákoutí. Pravidelný rastr paneláků v zeleni ho popuzoval.

Na Miesovu slavnou větu, oslavující krásu minimalismu Less is more (Méně je více) reagoval rčením Less is Bore (Méně je nuda). A Venturiho architektura skutečně nikdy nudná nebyla. K jeho nejslavnějším stavbám patří Vanna Venturi House v Chestnut Hills, požární stanice číslo 4 v Columbusu, křídlo Sainsbury Wing budovy National Gallery v Londýně nebo ikonická Gordon Wu Hall v Princetonské univerzitě, jejíž průčelí pokrývá rastr geometrických symbolů.

Ranní úvaha Zdeňka Lukeše: Vilímkova pasáž

• Upravit
• Smazat

Mám rád pražské pasáže a průchody.

Venturi působil pedagogicky na třech stěžejních školách v USA – Princetonu, Yale i Harvardu. Za své dílo získal v roce 1991 Pritzkerovu cenu. Na počátku 90. let ho přivezl americký architekt českého původu Tomáš Bitnar do Prahy a já měl skvělou příležitost provázet Venturiho i s jeho paní Denise po naší metropoli.

Byl to nezapomenutelný zážitek, starý pán byl velkým znalcem historie architektury a postupně navštívil řadu památek. Nadchl ho například Trojský zámek, ale velký dojem na něho udělaly i Plečnikovy úpravy Pražského hradu. Říkal tehdy, že Plečnik je vlastně takovým pre-postmodernistou, neboť dokázal invenčně pracovat s různými historickými prvky. Na závěr své pražské návštěvy přijal pozvání na improvizovanou přednášku v tehdejším Klubu architektů v Letenské ulici.

Na konci svého pobytu mne poprosil, abych mu věnoval cyklostylový překlad jeho slavné knížky Složitost a protiklad v architektuře, kterou tu ještě na konci totality na koleně připravili čeští architekti. Komentoval to slovy, že nikdy netušil, že jeho knížka vyjde jako samizdat.