Zbyněk Černík: Máme rádi zvířata

Socha na londýnském nádraží se díky anglickému spisovateli Michaelu Bondovi, který o Medvídku Paddingtonovi napsal řadu dětských knih, neustále těší velké pozornosti. Dotyčný huňáč ovšem není zdaleka jediným zvířetem, skutečným ani fiktivním, které bylo takto zvěčněno. Například v Tokiu mají sochu slavného psa Hachikó, v newyorském Central Parku jeho psího kolegy Balta…

Čtěte také

Zbyněk Černík: O jazycích trochu jinak

Naše Hukvaldy se zase můžou pochlubit Těsnohlídkovou a Janáčkovou Liškou Bystrouškou a Ladův kraj, Hrusicko, Kocourem Mikešem. S jistou výhradou bychom k nim snad mohli přiřadit i Andersenovu Malou mořskou vílu v Kodani, u které není úplně jasné, nakolik je člověkem a nakolik něčím jiným.

Z čeho ta popularita zvířecích soch pramení? Jedna ze semaforských písniček praví: „Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst.“ Na tom je jistě něco, vlastně hodně pravdy, ale nedůležitý není ani fakt, že zvířecí sochy na veřejných místech mají minimálně jednu výhodu. Týká se jejich „životnosti“.  Ta je u lidských soch leckdy omezená, protože ti, které představují, můžou být příliš spojení se svou dobou, a tak s každou změnou společenských poměrů hrozí riziko jejich odstranění.

Čtěte také

Zbyněk Černík: O smrtích a smrťácích

Příkladů bych mohl uvést habaděj. Vzpomeňme si na sochy a bysty Tomáše Garriguea Masaryka, tak hojné za První republiky, ale po nástupu totalitních režimů bleskurychle mizející. Vystřídali je nejdřív Hitlerové a pak různí sovětští i tuzemští soudruzi.

K dalšímu střídání došlo po listopadu 1989. „Dělnický“ prezident Antonín Zápotocký kupodivu stojí ve svém rodišti, Zákolanech, dodnes, hodně dlouho se držel i maršál Koněv v Bubenči, většina představitelů minulého režimu se ovšem musela šupem přestěhovat do depozitářů nebo prostě někam, kde na ně není tolik vidět.

Vůbec nejkratší slávy si užil gigantický generalissimus Josif Vissarionovič Stalin na pražské Letné, protože už za komunismu se přišlo na to, že byl padouch a ne hrdina, a tak ho, pouhých pár let po jeho vztyčení, vyhodili do vzduchu.

Čtěte také

Zbyněk Černík: Vrátit, či nevrátit

Ušetřeny nezůstaly ani známé historické osobnosti v jiných zemích, dokonce ani v tak stabilních demokraciích, jako jsou Spojené státy. Nedávno se například v amerických městech hromadně odstraňovaly sochy konfederačních generálů a politiků z dob občanské války, dodatečně obviněných z podpory otrokářství a rasismu, a ze stejného důvodu sítem „prověrek“ neprošel ani sám objevitel Ameriky Kryštof Kolumbus!

Zvířatům nic z toho nehrozí. Jejich obliba je stálá, trvalá a jistá. Můžeme si proto s klidnou myslí přát, aby se na náměstích, ulicích – nebo nádražích – objevovalo čím dál víc bronzových, žulových nebo mramorových medvědů, psů, koček a jiných příslušníků zvířecí říše. Jen houšť!