Zajímá mě, jak do fotky dostat přes techniku emoci, říká fotograf Jiří Thýn

Má strach z inflace obrazů, kterých dnes kolem sebe vídáme nespočet. „Trvá mi, než se dostanu k něčemu důležitému, co chci ukázat,“ říká fotograf a pedagog Jiří Thýn na konto své inspirace. Před deseti lety pro něj takovou inspirací byly sochy Otto Gutfreunda, nyní jsou jí sochy autorky meziválečné avantgardy Hany Wichterlové. Sochařská práce této autorky stojí za vznikem Thýnovy aktuální výstavy Mlčení, torzo, přítomnost v Galerii hlavního města Prahy. „Její práce je nadčasová. Ona toho neudělala moc, ale čas a koncentrace se v tom odráží. Je vidět, že ty sochy vznikaly dlouho, je v nich přesnost a vizionářství,“ popisuje.

Jiří Thýn: Výstava Mlčení, torzo, přítomnost v Galerii hlavního města Prahy|foto:Tomáš Souček, Galerie hlavního města Prahy

Zastavit se a sledovat, co se kolem děje

Opakovaná reflexe prací sochařských mistrů je prý dílem náhody. Co ale náhoda není, to je emoce – důležitý aspekt zdánlivě odosobněných Thýnových fotek. „Přestože jsem označován za konceptuálního umělce, prvotní stimul a důvod, proč mě umění zajímá, je vždycky právě emoce, kterou z daných obrazů nebo instalací cítím. Teprve pak si dílo analyzuju a snažím se přijít na to, co která věc znamená.“ K Thýnovým přátelům patří zejména lidé z výtvarné umělecké sféry. Thýn jim prý vždy záviděl interakci mezi hlavou, rukou a papírem, což u fotografie chybí. Nad focením tak zkouší přemýšlet jako nad malováním, a promýšlení pracovního postupu při tvorbě díla se proto v posledních letech stalo jeho hlavním tématem. „V momentě, kdy člověk zapomene na technologický mezikrok, se gesto do fotky dostává daleko líp. Zajímá mě, jak určitou emoci dostat do výsledku skrz techniku,“ vysvětluje.

Jiří Thýn: Výstava Mlčení, torzo, přítomnost v Galerii hlavního města Prahy|foto:Tomáš Souček, Galerie hlavního města Prahy

Ve Vizitce mluvil také o podstatě konceptuální fotografie, o pochybách, zda je dobrým pedagogem, anebo o někdejším zvažování studia teologie, což je věc, která jeho žitím i prací prostupuje v širším slova smyslu dodnes: Thýn se rád zastavuje v čase a pozoruje dění kolem sebe, dokud se z něj nezačne nořit smysl. „Otázka víry ve smyslu práce s emocemi, sebe dotazováním či ukotvením se v postojích je něco, co se snažím dostat do své praxe.“

Jiří Thýn: Výstava Mlčení, torzo, přítomnost v Galerii hlavního města Prahy|foto:Tomáš Souček, Galerie hlavního města Prahy

Zájem o teologii se u Thýna zjevil během puberty, což je podle něj období, které není radno podceňovat. Sám v něm přelouskal „knížky, které mu doma podsouvali“ (začalo to Remarquem, skončilo Kunderou), a získal si také vztah k umění. Místo kunsthistorie nakonec vystudoval právě fotografii, mezi umělce, kteří ho ovlivnili, ale řadí i kolegy z jiných oblastí vizuální kultury: Jána Mančušku, Jiřího Skálu či Zbyňka Baladrána.