Žádná ezoterika. Čaj je spojení estetiky, zen buddhismu, poezie a keramiky. Díky němu se dotýkáme křehkých věcí, říká básník z Bezejmenné čajovny Ivo Hucl

Na jarních polích roztál sníh / jako ten sníh / ze světa zmizím / Neměnný prostor zůstane. V patnácti letech napsal Ivo Hucl tyto verše ve stylu haiku.

Organizátor Plzeňských ozvěn festivalu Eigasai Ivo Hucl (vlevo) a programový ředitel Eigasai Robin Šoen Heřman (vpravo).|foto:Daniela Vítová

„Jako kdyby se člověk rozpomínal na světy, které žil dřív. Mám pocit, že s dispozicemi pro náklonnost k východnímu myšlení jsem se narodil,“ komentuje plzeňský rodák svou ranou tvorbu. Spolu s dalšími čtyřmi stovkami básní, básnických esejů a dalších textů vyšly v roce 2020 v souborné knize Návrat ke kruhu, za kterou Hucl získal od Střediska západočeských spisovatelů cenu Bohumila Polana pro umělce spjaté s plzeňským regionem.

Lyrický text vzniká tak, že je vám nadiktován

Důležitou osobou byl pro Ivo Hucla dědeček, včelař, sadař a kameník; společné prožitky se mu prý dodnes obtiskují do psaní. Ve čtrnácti letech se zúčastnil Pražských jazzových dnů a objevil duchovní prostor – filozofii a náboženské inspirace, ze kterých hudba dokázala čerpat. Někdy v té době se začal vědomě přiklánět k východnímu myšlení, později jej začalo bavit zkoumat vliv japonského a čínského umění na západní kulturu. „Vždycky mě zajímala estetika a zenová taoistická filozofie. Je to praktická filozofie, ryze praktické náboženství, vlastně způsob bytí,“ vysvětluje. „Inspirovalo mě to i k založení Bezejmenné čajovny. V tom názvu už je kodifikovaný můj vztah k taoismu, protože bezejmenné je z počátku všechno.“ V Bezejmenné čajovně pořádal dvacet let nejrůznější kulturní akce, poslední roky už se tu však většinou podává „jen“ jídlo a čaj – nápoj, ke kterému pan Hucl došel po undergroundových letech strávených v zakouřených hospodách. „Dělat z čaje ezoteriku je kulturní nános, v Číně ani Japonsku nic takového nenajdete. Čaj je spojení estetiky, zenového buddhismu, poezie, keramiky. Díky umění a čaji se můžeme dotknout křehkých věcí.“

Čtěte také

Muž na pokraji vzplanutí pod černým deštníkem. Jiří Hájíček pokračuje se svými trojveršími ve stylu haiku

Ve Vizitce mluvil o velkém festivalu japonské kultury, který v Plzni pořádal v roce 2015, o nadačním fondu Charon, který aktuálně pomáhá básníkům, hudebníkům a dalším kulturně činným Ukrajincům, o brigádě, na níž se v polovině sedmdesátých let přes disidenta Karla „Kocoura“ Havelku prvně setkal s undergroundem, i o potřebě psát. „Psaní je prováděno vnitřní zkušeností, lyrický text vzniká tak, že je vám nadiktován. Něco se pohne, něco se o něco jiného otře, ten zvuk vám dá do ruky pero a vy to musíte zaznamenat. Ve světě, který je protkán takovými niternými zážitky, se mi daleko líp žije. Je pro mě najednou přehlednější.“ V současné době Ivo Hucl třídí, uklízí a pálí, co po něm nemá zůstat. A k vydání chystá padesát esejů věnovaných východní inspiraci a lidem, jimž pořádal výstavy.