Vyprávění palmového listu. Osudy Mnislava Zeleného Atapany, českého cestovatele a etnologa

Jméno Atapana dostal Mnislav Zelený při adopci brazilskými indiány Yawalapiti v roce 1989. Takové bezvýhradné přijetí je pro etnologa pochopitelně velkou poctou. „Stalo se to v době, kdy už jsem měl za sebou pobyty mezi indiány a věděl jsem, jak se tam chovat. Asi jsem se jim zalíbil, protože jednoho dne přišla stará indiánka, objala mě a prohlásila mě za svého syna. Adoptivním otcem byl šaman kmene, který mi celé tělo pomaloval ornamenty ryby piraně a dal mi jméno Atapana,“ říká Mnislav Zelený a dodává, že toto slovo označuje v domorodém jazyce list jistého druhu palmy. Od té doby je připojuje ke svému příjmení a po roce 1989 si na českých úřadech dokonce vymohl národnost Yawalapiti, kterou mu oficiálně zapsali do občanského průkazu.

Přítelem indiánů

Čtěte také

Od indiánů k obyvatelům jižního Uralu. Etnolog Tomáš Boukal přibližuje osudy lidí, po jejichž smrti lítají nad osadou zlí duchové

Zájem o indiány se u starších generací většinou rodil s první dobrodružnou četbou (dnešní děti už indiánky moc nečtou), ale u Zeleného to bylo jinak. Zajímal se o geologii, na vysněný obor se ovšem z politických důvodů nedostal. Vystudoval tedy ekonomický směr na Vysoké škole zemědělské a později ještě etnografii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Terénní výzkumy ho vždycky bavily a jako věřící člověk si brzy našel zajímavou specializaci – východoslovenské ikony. Přišlo však politické uvolnění druhé poloviny šedesátých let a mladý cestovatel mohl vyrazit na svou první cestu napříč Latinskou Amerikou. Právě tehdy se definitivně rozhodl, že se bude věnovat indiánům.

Po okupaci Československa sice Mnislav Zelený zvažoval emigraci, ale nakonec se vrátil domů. Problémy na sebe nedaly dlouho čekat. Začátkem sedmdesátých let ještě stihl vypravit geologickou expedici Cotopaxi 72 do Ekvádoru, kde se mu podařilo dostat mezi Kofány a žít nějaký čas v jejich vesnici. Přinesl si odtamtud cenný etnologický materiál, protože tento kmen není k cizincům moc vstřícný.

Pošťákem na horách

Čtěte také

Conquista naruby. Co by se stalo, kdyby Evropu dobyli Inkové

Po návratu chtěl Mnislav Zelený připravit další expedici, ale doba se změnila. Z dalších výprav sešlo a pro akademickou dráhu neměl kádrové předpoklady. Normalizace znamenala pro vědecké pracovníky v humanitních oborech nutnost politických kompromisů, jenže do těch se Zelenému nikdy nechtělo. Raději se rozhodl pro nejistou existenci etnologa na volné noze, což bylo v tehdejší době samozřejmě komplikované.

Zpočátku ještě mohl cestovat, publikovat a točit filmy, ale později vystřídal řadu nejrůznějších profesí včetně práce horského pošťáka v Rokytnici nad Jizerou. „To ale bylo hezké zaměstnání,“ konstatuje dnes. „Lidé mě tam měli rádi a mě bavilo poslouchat jejich vzpomínky na staré časy. Takovou pohodu a klid jsem pak už nikdy nezažil.“ 

Čtěte také

Jaké příběhy vypráví prales a co je potřeba udělat, aby jeho hlasy neutichly?

Zvláštní kapitolou byla v životě Mnislava Zeleného práce pro Art Centrum, která jej zavedla do Íránu, do bezprostřední blízkosti šáha Rézá Pahlavího a jeho manželky Farah. Poté se pokoušel o úspěch s vlastním projektem Národního indiánského muzea Brazílie, na němž s ním jako výtvarník spolupracoval Theodor Pištěk. V ohromné konkurenci ale jejich projekt neuspěl, nezbylo než zkoušet zase něco jiného.

Mnislav Zelený neměl jako aktivní sportovec nikdy problém s fyzickou námahou a nevadila mu ani manuální práce, ostatně na své cesty si často v cizině vydělával právě tak. Dobrá kondice také napomohla k tomu, že se akademický mistr republiky v judu stal při svém pobytu v roce 1972 mezi Kofány legendou. Dokázal totiž vhodným chvatem porazit nejsilnějšího z nich, takže si o nevídaném souboji vyprávělo několik dalších generací. Zelený se o tom sám přesvědčil, když se mezi Kofány vrátil v roce 2013.

Velvyslancem rodné země

Čtěte také

Postkolonialismus: nezápadní pohled na dějiny a současnost

Po listopadu 1989 zkoušel Mnislav Zelený podnikat, provázel turisty po Praze a pomáhal španělské firmě vybudovat v České republice továrnu. Dvakrát odmítl diplomatický post v Latinské Americe, ale když zavolali z Černínského paláce potřetí, stal se českým velvyslancem v Kolumbii a v Ekvádoru. „Popravdě mě to moc nebavilo,“ přiznává, „rád za sebou vidím nějakou konkrétní práci, a to tady nebylo. Na druhou stranu jsem žasl nad tím, jak jsou Kolumbijci zdvořilí, vychovaní a kultivovaní. Představte si, že na kolumbijských středních školách jsou kvůli vulgaritám zakázané třeba knihy Gabriela Garcíi Márqueze!“

O indiánech a o svých cestách přednáší a píše knihy a přestože žije uprostřed západní civilizace, oceňuje stejné hodnoty jako jeho indiánští přátelé: „Nehromadí majetek ani peníze, žijí v pohodě, klidu a harmonii s přírodou a celým vesmírem, cítí nutnost rovnováhy mezi materiálnem a duchovnem, kterou náš západní svět už dávno porušil.“