Od indiánů k obyvatelům jižního Uralu. Etnolog Tomáš Boukal přibližuje osudy lidí, po jejichž smrti lítají nad osadou zlí duchové
Na břehu řeky stojí malá osada, v ní pár srubů a chata na kuřích nožkách se zásobami. Její obyvatelé mohou mít asijské rysy, ale najdou se i jedinci s rezavými vlasy anebo ti, kteří mají vlasy spletené do copů jako indiáni. Antropolog Tomáš Boukal českému publiku soustavně přibližuje život, kulturu a mytologii původních sibiřských obyvatel. O nich, ale také o svých motivacích k návratu do podhůří Uralu mluvil ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.
Vydat se do tajgy do míst, kde všichni známí už zemřeli. Přespat v chatě, kolem které se prohánějí zlí duchové a v noci na střeše šramotí. Zjistit, jak chutná technický líh, a porušit tak zvyk abstinence. To jsou jen střípky z povídání a zážitků etnologa Tomáše Boukala, jenž svou kariéru zasvětil studiu života původních sibiřských obyvatel, takzvaných Mansů. O jejich osudech, kultuře, zvycích a mytologii píše knihy – ta nejnovější s názvem Cesta mrtvých byla jedním z hlavních témat Boukalovy Vizitky – a taky o nich učí na Katedře sociální a kulturní antropologie Univerzity Pardubice.
Země vytažená z oceánu
Boukalův zájem o původní kulturu Uralu se zrodil z dětského nadšení ze severoamerických indiánů. „Když jsem zjistil, že většina z nich žije v rezervaci, začal jsem se orientovat jiným směrem. Můj výběr padl na Sibiř, o jejíchž obyvatelích jsem se poprvé dočetl v nějaké sovětské literatuře,“ vzpomíná. Do této oblasti jezdí pravidelně každý rok od svých dvaadvaceti.
Začínal na Uralu, kde žijí severní Chantyjci, hodně času strávil taky na jižní Sibiři. „Chantové měli krásné kroje, chovali soby, byl jsem tím trochu rozmazlený,“ usmívá se. „Pak jsem se chtěl podívat k lovcům a sběračům do tajgy, kde žijí Mansové. Byl jsem trochu zklamaný, protože kroje používají jen výjimečně a jejich život je více modernizovaný,“ dodává. O pomalém zániku a asimilaci společenství Mansů napsal Boukal knihu Duch tajgy, novinka Cesta mrtvých je pak inspirovaná příběhem lovce Saši, muže, jenž žil na horním toku řeky Pelym pramenící v podhůří Uralu. Potkali se na první autorově uralské výpravě, později Saša zůstal naživu jako jediný člen rodin. Boukal cestu do jeho osady nakonec podnikl i přesto, že Saša rok po návratu z trestanecké kolonie spáchal sebevraždu. „Rozhodl jsem se, že cestu po tamních místech, která mám rád, podniknu i tak. Dozvěděl jsem se o závěrečné fázi Sašova života a o jeho smrti a rozhodl se, že musím dát jeho příběh dohromady.“
Tomáš Boukal ve Vizitce mluvil o své náklonnosti k tajemné atmosféře v hudbě i v knihách, o síle duchů v manské mytologii i o tom, že z každé cesty na Sibiř si odnáší poznání o nutnosti soužití s přírodou. Pokusil se také vysvětlit, jak lidé z jím sledované oblasti chápou zrození lidstva i samotného světa. Na toto téma píše už několik let obsáhlou práci, v níž se snaží zachytit hned několik prolínajících se tradic. „Co se vzniku země týče, vycházejí z uralské varianty mýtu s ptákem, který se ponoří do světelného oceánu a zemi získá z něj.“
Související
-
Moskva je teď úplně jiné město. Neměnná je tu jen vysoká obloha, říká malíř Viktor Pivovarov
Malíř Viktor Pivovarov má aktuálně velkou výstavu v Národní galerii. O svých inspiracích mluvil s Hanou Slívovou.
-
Přišel vlk a přinesl změnu. Lidé byli zvyklí hospodařit v krajině, kde nic nehrozí, říká filmař Páv
Z hrané režie si do dokumentu přináším důraz na estetiku, dokument mi ale umožňuje udělat důslednou publicistickou práci, říká absolvent pražské FAMU Martin Páv.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
