Přišel vlk a přinesl změnu. Lidé na Broumovsku byli zvyklí hospodařit v krajině, které nic nehrozí, říká filmař Martin Páv
Z hrané režie si do dokumentu přináším důraz na estetiku, dokument mi ale umožňuje udělat důslednou publicistickou práci, říká absolvent pražské FAMU Martin Páv, jehož snímek Vlci na hranicích právě přichází do kin. S Ondřejem Cihlářem mluvil ve Vizitce o problematice návratu vlků na Broumovsko, ale i o doktorském studiu, v rámci kterého se věnuje postkoloniální identitě keňského slumu Kibera.
V dětství se Martin Páv toulal po lesích na kraji Plzně, teď ho baví objevovat městskou divočinu. I jeho nový film se týká divočiny – zvířat, která následují svou přirozenost a aktuálně tak polarizují zejména obyvatele Broumovska. Řeč je o třech smečkách vlků, kteří se na hranici s Polskem vrátili po 250 letech a napadají stáda ovcí tamních farmářů.
„Jestli jsem při natáčení dokumentu Vlci na hranicích něco pochopil, tak to, že vlk svou přítomností symbolizuje změnu. Lidé v okolí Broumova byli posledních 250 let zvyklí hospodařit v krajině, která byla ohledně predátora předvídatelná, je to kraj zušlechtěný lidskou prací. Najednou přijde vlk a přináší úplně nový princip. Ochrana vlka ze strany státu tu symbolizuje konec starých pořádků,“ říká Martin Páv, jenž se v roli režiséra začal na přírodu nově dívat jako na lokaci, kterou lze umělecky ztvárnit. Ve Vizitce vzpomněl, že jeho snímek měl mít klasickou premiéru na švýcarském festivalu Visions du Réel. Kvůli koronaviru se však film promítal pouze on-line, což je autorovi líto i kvůli potenciálním diskusním reakcím. Těšil se na osobní postřehy diváků ze zemí, kteří mají s životem vlků poblíž lidí delší a intenzivnější zkušenost.
Bezpečný způsob přežívání v chudobě
Idea natočit snímek Vlci na hranicích jako paralelu tehdy aktuálních sporů o (ne)přijetí imigrantů padla při návratu z natáčení jiného filmu, Pávova debutu Kibera: Příběh slumu. K tématu života v chudých čtvrtích na okrajích velkých měst se Páv dostal náhodou přes svého někdejšího spolubydlícího na koleji. Příběh Kibery, největšího afrického slumu umístěného na kraji keňského hlavního města Nairobi, jej zaujal natolik, že se do něj nakonec na pět měsíců přestěhoval a postkoloniální identitě tohoto místa se věnuje v rámci doktorského studia na Metropolitní univerzitě Praha.
Ve Vizitce detailně popsal fungování třísettisícového soukolí i to, jak se Kibera snaží postavit na vlastní nohy. Mnohdy je to však na úkor autenticity a psychické pohody místních obyvatel. „Kibeřané si založili takzvané chill spoty, oddychová místa s několika židlemi, kde si lidi navzájem pomáhají, učí se nové věci, dozvídají se o potenciální práci. Je to pro ně bezpečný způsob přežívání v chudobě,“ vysvětluje Martin Páv. „Nikdo z nich ale neví, jestli bude slum třeba za pět let ještě existovat, Kibeřané nejsou schopní rozlišit, co znamená rozvoj a co konec. Staví se tam cesty, pouliční lampy, což ale znemožňuje další fungování chill spotů a lidi to vrhá zpět do nejistoty. Přicházejí o svůj sociální kapitál, to jediné, co mají.“ Pávův akademický výzkum ve slumu Kibera pokračuje, dá-li covidová situace, rád by se tam opět vypravil letos na podzim. V současné době však chystá také další snímek, věnovat se chce problematice bělení kůže.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
