Můj nejlepší z možných životů. Osudy Eugena Brikciuse

Sergej Machonin o něm kdysi přiléhavě napsal: „Evžen Brikcius, posedlec podivnostmi a vynálezce výtvarných událostí v plenéru, byl ve své kůži, když je strojil za bukem a v nemilosti, jako aristokratický spiklenec proti jakobínské diktatuře. S vášní v oku a se zkrvavenou šerpou.“

Jakoby básníkův výuční list z Křížovnické školy, pověstná ironie a sarkastický šleh, přítomný v řadě jeho sbírek, byl obranným bičem proti všemožným zupákům a diktaturám. Vždyť už datum jeho narození, heydrichiádou zakrvavený rok 1942, musel podvědomě působit. Brikcius vyrůstal v Praze, prošel řadou dělnických profesí, filozofickou fakultu studoval v letech 1966–1968 a samotnou filozofii na londýnské univerzitě do roku 1970 (a pak ještě jednou o deset let později).

Čtěte také

Eugen Brikcius: Sám jsem spasen vlastním jástvím. Malý rozhlasový výbor filozofujících básní

V šedesátých letech pořádal v Praze slavné výtvarné akce, na než navázal v 90. letech konceptuálními „cvičeními“. Později pořádal se svojí ženou Zuzanou různé pouliční sešlosti i literární výlety, při nichž se za „hlasu“ poezie navštěvovala různá známá i méně známá místa. Za slavný hospodský sborový zpěv byl spolu s Jiřím Daníčkem, Ivanem Jirousem a Jaroslavem Kořánem v roce 1973 odsouzen k osmi měsícům vězení, jež si tvrdě odseděl.

Své desetidílné rozhlasové vzpomínkové vyprávění, prostoupené řadou historek, kumpánských i milostných příhod, miniportrétů přátel, reflexí i citovaných básní, Eugen Brikcius nazval „Můj nejlepší z možných životů.“