Vltava v Praze I

1. říjen 2009

Ranní úvaha

Ranní úvaha|foto:Profimedia

Celá Praha je obsažena v souvislosti města a řeky. V. V. Štech, 1970 Na soutoku Vltavy a Labe v Mělníku je Vltava víc vodnatá a delší. Vzniklá řeka by se tedy měla jmenovat Vltava. Do Vltavy se vlévají všechny důležité české řeky - Otava, Lužnice, Sázava a Berounka, do Labe jenom Ploučnice. Vltava shromažďuje vody větší části Čech, které protékají mnoha městy a omývá skály pod pevnými hrady našich dějin - Českým Krumlovem, Pískem, Zvíkovem, Orlíkem a mnoha dalšími. Je to řeka, která shromažďuje rmut i zlaté šupiny z větší části Čech. Ve středu země je tento proud vlivů a dějin zesilován přítomností Prahy. B. Smetana nenapsal symfonickou báseň "Labe". Přírodní význam Vltavy je umocňován symbolickým obsahem. Esence celých Čech je obsažena v pohledu na pražské panorama zrcadlící se v řece.

Pražská kotlina je dílem vod zahlubující se řeky. Vltava je v Praze přítomná daleko od dnešní řeky - ve štěrkových terasách Letné či pramenech románských osad. Zlom reliéfu Václavského náměstí na linii Vodičkova-Jindřišská prochází dvěma fosilními říčními terasami různého stáří.

S řekou je nutné zacházet uvážlivě nejenom pro sílu živlů, ale protože s ní žijeme patnáct století, což je dost dlouhá doba na nějaké tajemné srůstání. Zcela prakticky to znamená, že jedna z našich základních potřeb (to jsou ty potřeby, které jsou tak naspodu našich myslí, že pod novějšími pocity nejsou vidět) je kontakt s řekou.

Kontakt znamená několik různých věcí - nejprve ze všeho mít výhled na řeku, pak možnost pobývat vedle ní a nakonec se jí dotýkat. Potřebujeme proto nerušené výhledy, propojené cesty a občas nějaké zátočiny či zálivy pokryté pískem, kde pes může vběhnout do řeky, maminka dítěti umýt ruce a dítě si nasbírat kamínky.

Procházím podél řeky od zbraslavského mostu po první velké slovanské sídliště v Roztokách. Základní pocity jsou:

* Údiv, jak je řeka v Praze dlouhá, členitá, bohatá a nádherná. Je základní rovinou místní krásy, propojuje město, dodává mu plynutí, tím vědomí času, nostalgii a zamyšlení. Člověk by čekal, že při cestě jej nejvíc osloví vyšehradská skála nebo Hrad, prostě památky, ale kupodivu to jsou stromy, žáby, slípky zelenonohé, jeden blýskavý ledňáček a zase stromy, prostě příroda.

* Vděčnost. Pozoruji rybáře v maskáčích, trénované vodáky, lenošící důchodce, ruský piknik na břehu řeky, tančírnu, maminky s kočárkem, chudé milence, bohaté cizince s golfovými holemi. Celý národ, u Karlova mostu dokonce skoro všechny národy světa se sešly u řeky a přímo či nepřímo se z ní těší.