Vlčí děti. Zůstaly samy, ztracené a zapomenuté. Příběh sirotků, jimž poválečná nenávist vzala vše

20. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vlčí děti, 2. světová válka

Podle odhadů historiků jich bylo asi třicet tisíc a říkalo se jim Vlčí děti. Žily v dětských tlupách v lesích, na okrajích měst a vesnic a pomalu zapomínaly odkud pocházejí a kdo jsou. Přežívaly jen díky pomoci litevských sedláků, kteří jim dávali za dveře trochu jídla a v největších mrazech je nechali přespat. Pomohli by i víc, ale báli se, protože taková pomoc se tvrdě trestala. 

Připravila: Bronislava Janečková
Dramaturgie: Viola Ježková
Zvukový mistr: Tomáš Gsöllhofer
Premiéra: 20. 5. 2021
Hudební spolupráce: Petr Šplíchal

Ty děti byly totiž Němci z Východního Pruska. Kluci a holky, kterým zabili rodiče. Děti odvlečené násilím, děti, které utekly nebo se ztratily ve válečné vřavě. Jejich příběhy jsou neuvěřitelné. Christel byla odvlečena s bratrem a s matkou so Sovětského svazu komisaři NKVD. Přes rok byli v pracovním táboře a pak matka zemřela vysílením. Děti utekly. Hans byl ve čtrnácti letech odvezen do Sovětského svazu jako vhodná pracovní síla. Manfred utekl při bombardování utečeneckých kolon a dostal se až do Litvy. Ingrid a Gergard se schovali v lese než Rudá armáda postřílela všechny z jejich rodiny… a pak přeběhly na východ. Liesabeth se ukryla před vojáky do vagónu, který ji odvezl až na Litvu. a tak dál…

Čtěte také

Co tyhle děti prožily koncem války, je jako apokalypsa. Bombardovaná města, vypálené vesnice, postřílení kamarádi. Kolony milionů utečenců z východu Německa postupují ve dvacetistupňových mrazech do takzvané západní zóny. Ta není pod kontrolou Rudé armády, která jim je v patách. Nejdříve zmrznou kojenci. Zoufalé matky je odkládají podél cest. Zmrzlé děti vypadají jako odhozené voskové panenky. Ale musí se jít dál. A pro ty, kteří neutekli, přicházejí komanda sovětské NKVD „Lovci lidí“. Ti odvlékají civilisty do Sovětského svazu. Po válce bude třeba mnoho pracovních sil… a tak za hranicemi sovětského Ruska nenávratně mizí statisíce civilistů, o jejichž osudech se mnoho let nebude vědět vůbec nic. Vrátí se jich sotva polovina. I to má být sovětskou odplatou za miliony mrtvých, za koncentrační tábory, za nacisty vypálená města a vesnice.

„Naši spojenci nyní provádějí ve východní Evropě masové deportace bezpříkladných rozměrů a zdá se, že se úmyslně pokoušejí vyhubit miliony Němců, nikoli plynem, ale tím, že ji vezmou domov a výživu, aby je nechali zemřít pomalou smrtí hladem. Jsou masové deportace zločinem, když se jich v mírové době dopouštějí naši spojenci?“ … napsal filozof a matematik Bertrand Russel v dopise, který otiskl v říjnu roku 1947 deník Times.

Po Litvě, která sousedí z Východním Pruskem, bloudí desetitisíce bezprizorných „vlčích dětí“. Dlouho se o nich nesmí mluvit, první svědectví jsou publikována až v devadesátých letech. Postupně vychází i několik knížek se vzpomínkami někdejších „vlčat. Jejich příběhy jsou plné strachu, který tyto děti zažívaly na stálém útěku odněkud někam. Také na Litvě jsou jim totiž v patách polovojenské jednotky NKVD, kterým se tu říká „Stribai“. Obětí sovětské okupace je i litevský národ  a strach je tu všudypřítomný.

Čtěte také

„Myslela jsem, že Stribai jsou nějaká strašidla. Všichni nám říkali, že jakmile někdo zakřičí „Stribai!“ musíme se rychle schovat, jinak nás seberou.“ vzpomíná už jako dospělá Liesabeth Otto. Právě tato žena se stala hlavní inspirací pro dokument „Vlčí děti“. Musela to být neskutečně silná osobnost už jako malá holka. Na Litvě přežívala od svých sedmi let. Zapomněla svou rodnou řeč, zvolila si jiné jméno „Maríte“, protože pravé německé zavíralo dveře statků… a tam přece bylo jídlo a teplo. Dvakrát ji málem zabili, několikrát znásilnili, zemřely jí dvě děti, prožila dva gulagy. Trvalo přes třicet let, než se odhodlala k návratu do Německa.

Pro dokument „Vlčí děti“ jsem vytvořila dvě postavy – Inge a Manfreda. Jim jsem připsala osudy několika skutečných dětských „vlčat“. Na Litvě se jednou potkají, ale pak se jejich cesty navždy rozdělí. Ale je otázka, kdo z nich je na tom hůř. Maríte, která zůstala v Sovětském svazu nebo Manfred, který se dostává po třech letech zpět domů, kde už skoro nikoho nemá? Utečenci z východu jsou totiž starousedlíky v Německu vnímáni jako vetřelci, jako obtížný hmyz.

A tak stopy války doznívají v životech lidí ještě další desítky let. Násilí a bezpráví přichází tu z jedné tu z druhé strany. Jedno je horší než druhé, ale těmi nejnevinnějšími a nejsmutnějšími obětmi jsou děti. Následkem druhé světové války jich zahynulo 12 milionů.

autor: Bronislava Janečková
Spustit audio