Vítězslava Kaprálová – osobnost Francie. Francouzské stopy české skladatelky a dirigentky

„Bylo by pěkné, kdyby se po Kaprálové jmenovala třeba ulice nebo knihovna v některém z francouzských měst,” usmívá se při rozhovoru historik Yvan Gastaut. Právě on byl jedním z kurátorů, který připravil výstavu Portréty Francie. Expozice, kterou na konci roku 2021 otevíral prezident Emmanuel Macron v pařížském Muzeu člověka. Podstatou bylo veřejnosti představit ty osobnosti, které se zapsaly do historie Francie, i když nebyly francouzského původu. „Právě taková jména pak mohou sloužit jako takový alternativní Panthéon,” říká Gastaut. A právě těmito jmény se mohou inspirovat zastupitelé obcí k pojmenování veřejných míst.

Vítězslava Kaprálová. Francouzské stopy české skladatelky a dirigentky|foto:Marie Sýkorová, Český rozhlas

Mezi těmito osobnostmi se objevilo jediné české jméno. Nejednalo se ani o některého z malířů, kteří působili ve Francii, nebo sochařů, případně skladatelů. Jednalo se o Vítězslavu Kaprálovou. Skladatelku a dirigentku, o které se už postupně mluví i v České republice. Ovšem mě zajímala její spojitost s Francií a hlavně pak zájem o ní ze strany francouzských historiků a historiček. Co si o ní myslí? Jak na ni pohlížejí? Proč se stala jednou z osobností Francie?

Dekadentní spojitost

„Ve svém oboru byla průkopnicí, zejména ve vedení orchestru, v dirigování. V té době nebylo zvykem, aby ženy řídily orchestr,” řekl mi belgický muzikolog Nicolas Derny, za kterým jsme vyrazila do Bruselu. I on se začal o Vítězslavu Kaprálovou zajímat až poté, co studoval dílo Martinů. 

Vítězslava Kaprálová. Francouzské stopy české skladatelky a dirigentky|foto:Marie Sýkorová, Český rozhlas

Dokument se zaměřuje na Kaprálové působení ve Francii a zejména pak její tvorbu. Ve Francii pobývala necelé tři roky. “Když do Paříže poprvé přijela na studia na známou Ecole normale de musique, tak prakticky neuměla francouzsky,” říká mi zakladatelka Kapralova Society, Karla Hartl. To se ale změnilo a ona se prosadila. Začátek druhé světové války byla doba pro Francii tragická a Kaprálová náhle v pětadvaceti letech zemřela v Montpellier. “Můžeme se jen domnívat, kam by to dotáhla, pokud by žila o deset dvacet let víc,” říká historik Yvan Gastaut. K rozhovoru jsme se sešli u pařížského Muzea imigrace, kde právě připravuje výstavu pro rok 2024 zaměřenou na přistěhovalectví a sport (Paříž se totiž chystá na olympiádu i kulturní agendou). Nejen o Kaprálové, ale i historii Československa toho věděl skutečně hodně. Jako o “dekadentní” souvislosti mluvil o 16. červnu 1940, dni úmrtí Vítězslavy Kaprálové v Montpellier, a dni tragické okupace Francie německými nacisty.

Archivy

Pátrání po francouzských stopách mě zavedlo nejen do Muzea člověka, ale zásadním zdrojem se staly archivy. Ovšem hledání to bylo ne vždy úspěšné. Mnohdy archiv nefunguje, protože chybí personál, nebo prostě není k nalezení (v případě Ecole normale de musique de Paris). Několikrát se mi také stalo, že nikdo nereagoval (v případě archivů Pařížské prefektury nebo Archivy města Paříže). Jinde se ale ozvali a to i za cenu, že pro mě třeba nic nemají. Vyrazila jsem tak na předměstí Paříže do Aubervilliers, kde sídlí bedlivě střežené archivy francouzských diplomatických složek. Stopa vypadala nadějně (zmínka o Rudolfu Firkušném, který provedl Kaprálové Dubnová preludia s “bouřlivým úspěchem”, jak vysvětlila Karla Hartl), ale o samotné Kaprálové nakonec neměli nic. Zlom nastal, když se mi ozvali z archivů v Montpellier.

Hudba Kaprálové je zásadní složkou celého dokumentu. Poslechem hudby lze ukázat její přesah. Jen tak můžeme doložit, že je to dílo skutečně nadčasové. A bohužel dodnes nedoceněné.