Vladimír Just: Smutné Velikonoce

Velikonoce mi dokonce letos nepokazilo ani zlověstně nevypočitatelné počasí (málo zima na běžky, příliš zima na kolo). Příroda je v tom jako vždy nevinně. Ta jen po svém reaguje na lidskou činnost: jestli se něco jako indikátor našich omylů nikdy nemýlí, pak je to – snad kromě Boha – jenom ona.

Čtěte také

Vladimír Just: Válka z ptačí perspektivy

„Všecko se dá více či méně ohnout a dá se s tím více či méně smlouvat,“ říká Goethe. „Příroda však nerozumí žertu, ta je vždy pravdivá, vždycky přísná, vždycky má pravdu, a chyb a omylů se o ní dopouštěl a dopouští jen člověk.“ Tato slova Goethe pronesl k zapisovateli svých pozdních myšlenek Eckermannovi, ale jejich obdobu nalezneme v celém jeho díle.

Goethe měl na mysli nejen svou víru v přírodu nad námi a kolem nás (jíž jsme nedílnou součástí), ale i přírodu v nás. Viděl v její obrodné funkci, v jejím mysteriu smrti a znovuzrození, zvláště aktualizovaném kristovským příběhem, důkaz Boží existence. „Božstvo působí v živém, a nikoli v mrtvém; je v tom, co vzniká a mění se, a nikoli v tom, co se stalo a ustrnulo. Proto má také rozmysl (Vernunft) ve svém tíhnutí k božstvu co činit pouze s tím, co vzniká, co je živé, rozum (Verstand) pak s tím, co se stalo, co ustrnulo, aby toho člověk využíval pro praktický život.“

Čtěte také

Vladimír Just: Teorie kolena

Připomínám tyto živé myšlenky nejen proto, že přesně před 190 lety Goethe umřel, ale že bychom si, když už jsme letos přešli to výročí hrobovým mlčením, za deset let měli připomínat 200. výročí smrti ne prázdnými oslavami a turistickými výpravami do Výmaru, ale konečně i znalostí jeho díla.

Smutek z letošních Velikonoc však násobilo ještě něco jiného. Ráno na Velký Pátek jsem nalezl před vrátky své chalupy na trávě ležet cosi černo-bíle-červeného, myslel jsem, že tam vnuci ztratili barevnou čepici, chci to zvednout – a byl to „můj“ nádherný velký strakapoud. Ležel bezvládně na trávníku metr od asfaltové cesty, kousek od svého sídla v korunách lípy. A ačkoli byla kolem studená rosa, zdálo se mi, že je ještě teplý. Ještě před deseti dny jsem ho s radostí pozoroval, a zde opakovaně loni i letos opěvoval jako důstojného krále mé ptačí mini komunity.

Čtěte také

Vladimír Just: Pomník jedné řeči?

Ta smrt je záhadou, ranní šumavské mrazy ho skolit nemohly, když tu přestál celou zimu, aby mohl založit potomstvo. Můj smutek zvyšovala i neklamná červená čepička na šíji – byl to „on“. A napadlo mě, že někde poblíž sedí na vejcích budoucího života i „ona“ (i ta k nám připlouvala, byť méně často). A že se ho už nikdy nedočká.

Pak jsem si na netu o tomto užitečném doktorovi stromů a hubiteli podkorních parazitů (mimo jiné i kůrovců) přečetl rady typu „jak se zbavit strakapouda“, toho „rušitele vašeho klidu“, a můj smutek se ještě zdvojnásobil. Protože jsem nemohl vyloučit lidské zavinění. A propojilo se mi do té bezmocné mrtvoly i do opuštěné samice i ono bezměrné utrpení z úvodu mé úvahy...