Václav Havel: Protest. O dilematu, které jsme řešili, řešíme a řešit budeme za jakéhokoliv režimu

Podepsat, či nepodepsat, to je, oč tu běží. Takto by šla, jako moto hry Protest, parafrázovat hamletovská otázka. Je třeba dodat, že jde o podpis na protestní petici, což v časech eufemisticky a přesto mrazivě nazývaných normalizace znamenalo akt osobní statečnosti s dalekosáhlými důsledky.

Uznávaný a rozhodně ne jednoznačně prorežimní spisovatel Staněk pozve na návštěvu svého kolegu, významného představitele disidentské literatury Ferdinanda Vaňka. Po počátečních zdvořilostních tancích vyjde najevo důvod pozvání – rád by inicioval petici protestující proti zatčení mladého hudebníka. Sám se marně pokoušel o jakési zákulisní přímluvy a nevidí proto jinou cestu. To, že hudebník je zároveň otcem očekávaného vnoučete, s tím rozhodně nemá co dělat.

Vaněk však svého hostitele zaskočí. Petice již vznikla a dokonce už má četné a významné signatáře z disidentského prostředí. Zákonitě vznikne otázka, zda by ji neměl podepsat i Staněk.

Protest je třetí hra ze série takzvaných Vaňkovek. Předcházely jí aktovky Audience a Vernisáž (obě z roku 1975). Stejně jako ony se zabývá tématy osobní zodpovědnosti, statečnosti, účelnosti vzdoru a také sebeobelhávání a zbabělosti. Protest byl napsán v roce 1978, tedy již se zkušenosti Charty 77. A na hořkosti vyznění hry je to znát.

Rozhlasovou adaptaci nastudoval v roce 1991 režisér Luboš Pistorius, který byl režisérem i legendární inscenace Audience s Pavlem Landovským a Václavem Havlem. Tentokrát do role Vaňka obsadil Jana Hartla. Vaňkova kolegu i oponenta Staňka hraje Josef Somr.