Utíkej, honí tě nový svět!
Cinkání klíči, skandování uprostřed davu, policejní antony, mlácení, řev, únava, rezignace.
Utopie, dystopie, postapokalyptická krajina, ekologická krize, soumrak emancipace. Bezpečí, soukromí, rodina. Už dlouho se snažíme zjistit, co může být v dnešní době revoluční.
Pro někoho je to vize společnosti, která se díky technologickému pokroku stane spravedlivější pro všechny. Pro jiného zase chvíle, kdy se sám osobně osvobodí. Ale je možné si představit, že nás, společnost, lidstvo, planetu, čeká v dohledné době nějaká skutečná změna? A co, když bude k horšímu?
Naše malá rodinná revoluce se nastartovala, když Matěj odešel na rodičovskou dovolenou. Stereotypní představy o genderových rolích, které máme díky neviditelné, zato všudypřítomné masírce vepsané pod kůží, se staly domečkem z karet. Nic není jako dřív. Zároveň s tím ale přichází vědomí vlastní privilegované role: my můžeme, ale co ostatní?
Vyrůstat po roce 1989 s sebou neslo atmosféru nekonečných možností. Polistopadový konsenzus se ustálil na tom, že žijeme v nejlepším z možných světů a při pohledu na některé části společnosti se to mohlo dokonce zdát jako pravda.
Ve stínu budování úspěchu ale zůstaly celé skupiny obyvatel, pro které je právě dnešní doba synonymem porážky a ponížení. Jejich příběhy jsme dlouho vytěsňovali a zdá se, že jak na lokální, tak na globální úrovni se nám vrací.
Dnešní doba je navíc rámovaná ještě jedním tématem, které se navzdory jeho závažnosti vlastně vůbec neřeší. A tím je globální klimatická změna. Dnes už s jistotou víme, že šanci na udržitelný rozvoj jsme promeškali. Co s tím?
Apolena Rychlíková: Film sám o sobě v dnešní době svět změnit nedokáže
Navzdory tomu, že ji absolutorium na Katedře dokumentární tvorby FAMU teprve čeká, je již po mnoho let Apolena Rychlíková výrazným hlasem své generace.
Kombinace reakčních poryvů napříč celým světem a bezohledného plundrování planety vytváří nebezpečný koktejl. Při pohledu na krajní pravici v americkém Charlottesville nebo protiuprchlické nálady u nás, na hurikán Irma, pustošící celé státy a zhoršující se klima vyvstává jedna otázka pořád silněji: jaký svět tu zanecháme pro své děti?
Dřív se změna světa zdála jednoduchá – stačilo povalit vlastními rozpory rozežraný systém a uchopit dost pevně moc. Pak už jen stačilo začít budovat světlejší, svobodnější a lidštější zítřky. Včerejší revoluce nás ale zanechaly s řadou kocovin a čím dál větší skepsí. Jako by jediná revoluce, která se dnes dokáže vtěsnat do naší zúžené imaginace byla ta technologická.
I v jejím případě se ale zdá, že místo abychom mohli doufat, že nám automatizace a nástup umělé inteligence umožní méně pracovat a věnovat více času seberealizaci, čeká nás masová nezaměstnanost a všeobecný volný pád do nejistoty. V těch nejtemnějších vizích se pak všichni uzavíráme do svých soukromých vesmírů a napjatě čekáme, jestli lidstvo dřív zlikvidují přírodní katastrofy, nebo vzbouření roboti.
Včerejší selhání a zjištění, že ani poslední série demokratických revolucí nám nepřinesly vytoužený nový svět, jako by jakoukoli budoucnost předem naplňovala zklamáním. Úspěch nové populistické pravice možná spočívá jen v receptu držet se zuby nehty toho mála, co máme a vyhnout se tomu, dělit se o to s nějakými „druhými“. Nebýt ale atmosféry konce dějin, kterou si v 90. letech plnými doušky vychutnávala i česká společnost, sotva by se právě tenhle recept zdál tím jediným „realistickým“ řešením.
Tím, že jsme na budoucnost hleděli buď jako na pokračování stávajícího stavu světa, nebo jako na úpadek a nekonečnou sérii ztrát, jsme se sami vystavili obavám, které se jen těžko mohly nenaplnit. Přitom ale ve skulinách převládajícího vyprávění o konci „velkých vyprávění“ vznikaly aktivity, které se jemu navzdory pokoušely budovat tomuhle světu alternativu.
Dokázat si představit revoluci, která z nás všech neudělá jen oběti nějaké jiné formy útlaku, než na kterou jsme byli zvyklí doteď, znamená otevírat se právě těmhle skulinám aktivity. Přitom se asi musíme konečně rozloučit s mýtem revoluce jako karnevalu, dne zázraků, který nás naplní takovými nadějemi, které jakákoli budoucnost může jen zklamat.
V dokumentu vystupují:
Filosofka Lubica Kobová, politolog a novinář Ondřej Slačálek, socioložka a vědkyně Tereza Stockelová a historička umění Milena Bartlová. kolektiv ASC Klinika, umělecký feministický kolektiv Mother's Artlovers a Radikálně Feministické křesťanky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
