RADIOSTOPY. Ženský hlas prvorepublikového éteru. Jak se z „uši drásajícího“ zvuku stal nástroj ženské emancipace

Meziválečnému rozhlasovému éteru vládli muži, ale ženy si v něm přeci jen dokázaly vydobýt své nezastupitelné místo. Zpočátku však narážely na předsudky. Nedokonalá technika totiž zkreslovala sopránové frekvence do podoby nepříjemného zvuku, což bylo mylně interpretováno jako přirozená vada ženského hlasu.

Tato bariéra však padla s nástupem a širokým uplatněním charismatických hlasatelek s hlubším, altovým hlasem. Význam rozhlasu jako klíčového média pro emancipaci navíc záhy pochopilo i mezinárodní ženské hnutí.

Rozhlas pro ženy – příprava pořadu o Elišce Krásnohorské (1940)|foto:Archiv Českého rozhlasu

Pod vedením italské matematičky Marie Castellani se v lůně Mezinárodní rady žen začala formovat nová ženská „rozhlasová gramotnost“. Jejím cílem bylo naučit ženy vstupovat do éteru a ovlivňovat program rozhlasových společností, aby mohly ve prospěch svých práv účinněji formovat veřejné mínění.

Zatímco v Německu Carola Hersel inovovala vysílání pro dospívající dívky svým neformálním stylem, prosazovaly se v Latinské Americe u mikrofonů první intelektuálky i feministky.

V československém Radiojournalu vše začínalo u drobných informačních hlídek pro hospodyňky a rolnice, odkud se ženský hlas postupně propracoval až k emancipovaným tématům v hlavním vysílacím čase. Zlom nastal roku 1932 založením samostatného Rozhlasu pro ženy.

Předsedkyně Ženské národní rady a senátorka Františka Plamínková v rozhlasovém studiu (1936)|foto:Archiv Českého rozhlasu

Ten pod vedením Jany Felicie Moravcové prostřednictvím přednášek i rozhovorů nabízel praktické rady pro každodenní provoz domácnosti a zároveň otevíral témata ženské emancipace, seberealizace i sebevědomější společenské role.

Tato snaha našla silného spojence v tištěných médiích, například v časopise Eva, který své čtenářky nabádal k aktivnímu poslechu. Moderní žena dokonce měla výběrem konkrétních pořadů formovat vkus své domácnosti, a tím z vlastního obývacího pokoje udávat tón kulturní úrovni celé československé veřejnosti.

Na rozdíl od Spojených států, kde byly posluchačky vnímány primárně jako konzumentky reklam a mýdlových oper, stavěl Radiojournal na principu veřejné služby. Ženský hlas zde nebyl prostředkem k prodeji zboží, ale nástrojem k probouzení sebevědomé občanky a rozvoje moderní demokratické společnosti.