Totální navzdory totalitě! Architektura 60. a 70. let na své přijetí však teprve čeká

O kvalitní předválečné architektuře dvacátého století už nepochybujeme. Dílo Josefa Gočára, Jana Kotěry nebo například Pavla Janáka patří ke kánonu českých dějin umění. Oproti tomu dobrá architektura, která byla realizována v Československu šedesátých a normalizačních sedmdesátých let, na svoje plné přijetí teprve čeká. Některé příklady mluví za vše: zbouraný obchodní dům Ještěd, demolice Transgasu, vlekoucí se řízení o přidělení památkové ochrany obchodnímu domu Kotva, zaniklé mimořádné interiéry hotelu Thermal.

Rok 89 jakoby stále vytvářel nějakou zvláštní clonu, přes kterou architekturu šedesátých až osmdesátých let vnímáme, přestože už uplynula tři desetiletí a odborně ji máme zhodnocenou naprosto skvěle.
Richard Biegel

Logo|foto:Český rozhlas

Přestože normalizace prakticky znamenala opětovné omezení svobodného projevu, v rámci veřejných zakázek vznikala kvalitní architektura doplněná o volné umění od autorů, kteří v té době v oficiálních galeriích nemohli vystavovat. „Zpravidla tam byly výborné výtvarné práce, protože se tu mohli uplatnit tvůrci, kteří nebyli ochotni jít režimu na ruku. V rozpočtu projektů byla povinná procenta na osazení uměleckých děl a architekti usilovali o to, aby tvořila součást komplexního výrazu stavby. Skutečně se jednalo o celostní díla,“ vysvětluje Petr Vorlík.

V šedesátých a sedmdesátých letech tady vznikala mezinárodně srovnatelná a konkurenceschopná architektura.

Petr Vorlík

Některé výkony českých architektů byly ve světě hodnoceny už v době, kdy vznikaly. Například Karel Hubáček a Zdeněk Patrman získali za televizní vysílač s hotelem Ještěd prestižní Perretovu cenu Mezinárodní unie architektů. Architekt Hubáček (společně s Miroslavem Masákem a statiky Zdeňkem Patrmanem a Václavem Vodou) patřil mezi vůdčí osobnosti SIALu – Sdružení architektů a inženýrů Liberec, o jejichž práce se ve své době zajímal zahraniční tisk; činnost SIALu vzbudila zaslouženou pozornost také mezi domácími mladými architekty, což vedlo v roce 1969 k založení Školky SIAL, kterou prošly osobnosti jako například Emil Přikryl nebo Martin Rajniš. Přesto jsme si před pár lety nechali jednu z podstatných staveb od SIALu poslat k zemi – liberecké obchodní centrum Ještěd, kde bylo podobně jako například u Transgasu řízení o památkové ochraně ukončeno negativním rozhodnutím: objekt nebyl prohlášen kulturní památkou. Petr Vorlík k tomu dodává: „S odborníky se shodujeme na tom, že pokud česká architektura utrpěla závažnou a symbolickou ztrátu, tak to bylo právě obchodní centrum Ještěd v Liberci. Na jeho místě vznikl jiný obchodní dům, který je v mnoha ohledech banální.“

Horský hotel a vysílač Ještěd|foto:Fotobanka Profimedia

 Interiéry Thermalu bez povšimnutí zanikly

Liberecké obchodní centrum Ještěd přitom představovalo, spolu s pražským obchodním domem Kotva, ojedinělý příklad architektonického strukturalismu na našem území. V obou případech šlo o unikátní řešení objektu, jakousi srostlici vzájemně propojených polygonálních těles. Zatímco Ještěd navrhl ateliér SIAL, OD Kotva je dílem Věry a Vladimíra Machoninových, kteří v dějinách české architektury zaujímají významné místo. Richard Biegel a Petr Vorlík v rozhovoru vysvětlují, že pokud by jejich díla mohla být v době totality publikována, byla by naprosto srovnatelná s tím, co se dělo ve světě. Jako příklad uvádí interiér hotelu Thermal, který by v Evropě patřil mezi naprostou špičku. „Thermal manželé Machoninovi navrhli do posledního detailu jako kompletní dílo. Před deseti lety mimořádné interiéry Thermalu bez povšimnutí zanikly a byly nahrazeny vybavením, které je o několik kategorií níže,“ uzavírají oba odborníci.