Tina a Vore. Temná love story o zvířatech a lidech ohledává hranice hororu a severské krimi
Canneský vítěz sekce Un Certain Regard vstupuje do českých kin. Svět je v tomto originálním filmu podivné, nebezpečné a jen obtížně poznatelné místo, ve kterém jsme jen pouhými pasažéry.
Film Tina a Vore švédského režiséra íránského původu Aliho Abbasiho letos získal ocenění v sekci Un Certain Regard na festivalu v Cannes. Pravidelně se v ní objevují filmy odvážné, provokativní nebo nějakým způsobem divné; mezi vítěze minulých ročníků patří třeba Yorgos Lanthimos, režisér sci-fi Humr a hororu Zabití posvátného jelena. Mnohem trefnější než Tina a Vore je ostatně původní distribuční název Gräns neboli Hranice. Abbasiho svérázná fúze existenciálního hororu a temné skandinávské kriminálky totiž na průzkumu hranic žánrů, divácké vnímavosti i proměnlivých identit postav a možností příběhu stojí.
Hraničnost definuje také hlavní hrdinku Tinu. Stát nehybně na hranici je jejím povoláním, ale též životním údělem. Strnulou pózu zaujímá jako celní úřednice, která z odstupu pozoruje cestující trajektu, když procházejí dánsko-švédským hraničním prostorem. Je pro ně neviditelná, dokud je nezastaví kvůli celní kontrole, která se stoprocentní úspěšností odhalí kontraband. Introvertní zavalitá žena s rysy divoké kočky totiž dokáže doslova vyčenichat lidské emoce, především strach a stud.
Po odhalení distributora dětského porna se stává součástí týmu, který rozplétá případ překupníků dětí. Její osobní život ale pořád nestojí za nic. Pro svůj neobvyklý vzhled se jen těžko zapojuje do běžných sociálních interakcí a po práci její jediná cesta směřuje do odlehlé chaty v lesích, kde přežívá v pragmatickém svazku s bezvýrazným přítelem Rolandem. Nejraději se proto bosa a o samotě toulá okolní přírodou, kde k ní divoká zvířata přicházejí jako ke staré známé. Během jedné pracovní směny se ovšem v davu objeví Vore. Ačkoliv jsou si vzhledově neuvěřitelně podobní, je pro ni ztělesněním divokého neznáma a vztah s ním znamená transformaci, která vede Tinu k poznání, kým skutečně je.
Brutálně nádherná smrt panen z jižanského zapadákova. Seriál Ostré předměty řeže do živého
Televizní série Ostré předměty fascinuje kontrastem syrové brutality a jemností, s níž nahlíží do vnitřních vesmírů svých mnohoznačných hrdinek.
Zfilmovaná hororová mytologie zasazená do moderního světa
Abbasi si po svém předchozím snímku, hororu Shelley o útrapách až příliš urputně vymodleného mateřství, vybral k adaptaci povídku švédského hororového spisovatele Johna Ajvida Lindqvista. Pro toho je příznačné, že tradiční hororové mytologie zasazuje do moderního světa a jeho texty pak vynikají civilností, v níž se nadpřirozeno stává pevnou součástí každodennosti. Například v románu o dětských hrdinech přežívajících v šedi švédské sídlištní periferie Ať vejde ten pravý aktualizoval příběhy o upírech. V zombie hororu Jak zacházet s nemrtvými se zase na malou izolovanou komunitu soustředí pozornost vnějšího světa poté, co se zde náhle začali mrtví vracet mezi své blízké. Spíš než ohrožením se však stávají oběťmi živých, kteří se s návratem svých milovaných, ale i dávno zapomenutých, vyrovnávají různě.
Zimní bratři a láska mezi kapkami vápna
Výrazný debut s nezaměnitelnou atmosférou dává málo klíčů k postavám i zodpovězených otázek.
Lindqvist, který s Abbasim na scénáři Tiny a Voreho spolupracoval, má zevrubné znalosti hororu, ale není jejich otrokem. Právě uzavřenost v bezpečné zóně žánrových citací je přitom v literatuře a především filmových hororech mladých nezávislých tvůrců hlavní trend posledních sezón. Vzniká tak množství hororů o hororu velmi proměnlivé kvality, protože v důsledku vede tento přístup spíš k oslabování podvratnosti žánru a jeho schopnosti narušovat zažité struktury. Spolupráce Abbasiho a Lindqvista je naopak příkladem ideální synergie autorů, které zajímají podobná témata a přes stopové množství humoru přistupují k hororu velmi seriózně. V případě Tiny a Voreho se to zúročilo Lindqvistovou aktualizací syžetů severské mytologie a v Abbasiho nekonvenčním přístupu k hororovým klišé, režijní metodě založené na fyzických výkonech herců i nekompromisně pomalém vyprávění, které se precizně větví do mnoha odboček a dějových linií, v nichž se kromě hororu prolíná procedurální detektivka s milostným dramatem.
Malý dánský zázrak. Tísňové volání naléhavě hovoří o důležitosti empatie
Přívlastek „mistrovský“ obvykle získávají velkolepá díla. Dánský thriller Tísňové volání si ho navzdory svému skromnému konceptu zaslouží také.
Mutanti a vyděděnci. Zesílený vztah k tělu a fyzičnu
Jejich film o Jiných se proto složitě s čímkoliv srovnává. Tina a Vore jsou přinejmenším vyděděnci, přinejhorším mutanti a monstra. Přes výjimečné schopnosti a vlastnosti, kterými disponují, schází jejich monstrozitě romantizující superhrdinský rozměr, s nímž běžně pracuje popkultura. Ono Jiné, které obvykle zůstává skryto ve stínech hlubokých lesů nebo nejtemnějších zákoutích opuštěných sídel, tady navíc bez přestání vystupuje na denní světlo a my jsme nuceni jinakost hlavních protagonistů sledovat, vnímat a potýkat se s ní v nepříjemně intenzivních a naturalistických detailech. Tato obraznost a zesílený vztah k tělu a fyzičnu připomíná poetiku textů Cliva Barkera, který coby queer umělec do své tvorby prostřednictvím motivů tělesné dezintegrace, modifikace nebo extrémních forem sexuality promítl svou zvýšenou senzitivitu vůči jinakostem všeho druhu.
Tinino našlapování lesním porostem, hemžení hmyzu mezi kořeny stromů nebo pohled do struktur liščí srsti spolu s elektronickým soundtrackem připomínajícím tajemné chvění kdesi v dálce dotvářejí fyzický, téměř hmatatelný prožitek z filmu. Herci v rolích Tiny a Voreho ostatně podstoupili výraznou fyzickou proměnu, která se spíš než nastudování role blíží sportovnímu výkonu. Přesto Abbasiho film působí křehce a absence ostrých švů, kdy se stírají hranice mezi známým a cizím, normalitou a anomáliemi, dobrým a zlým, umocňuje ambivalentnost charakterů. Obecné otázky na pomezí klišé po tom, kdo jsme, čeho jsme dobrovolně i nedobrovolně součástí a kam vlastně patříme, pak Abbasi nahlíží nezjednodušující perspektivou a uvádí do překvapivých kontextů.
Hledal jsem důstojnost uprostřed tragického masakru. Režisér Erik Poppe o teroristickém dramatu Utøya, 22. července
Norský film Utøya, 22. července je natočený takřka celý v jediném záběru. Bere diváky do centra tragických událostí, mezi oběti nechvalně proslulého útoku teroristy Anderse Breivika. Záměr a vznik filmu, který vyvolává i mnohé etické otázky, přibližuje v rozhovoru režisér Erik Poppe. Ten při přípravách úzce spolupracoval s přeživšími.
Neustále nám při tom zdůrazňuje, že svět je podivné, nebezpečné a jen obtížně poznatelné místo, v němž se vyvržencem může stát úplně každý. Všichni jsou tu jen pouhými pasažéry, kteří se zas a znova konfrontují s hranicemi své vnitřní integrity, osobní svobody nebo si musí na vlastní pěst pracně vydobýt prostor bezpečí a záchytných bodů. To vše s vědomím, že s každým dalším krokem lze mnoho získat, ale také ztratit.
Poslechněte si recenzi a následnou diskusi o filmu Tina a Vore, o jeho žánrové neobvyklosti, přístupu k tělesnosti a dalších aspektech!
Tina a Vore (Švédsko/Dánsko, 2018)
Hrají: Eva Melander, Eero Milonoff, Viktor Ǻkerblom, Jörgen Thorsson, Andreas Kundler ad.
Režie: Ali Abbasi
Předloha: John Ajvide Lindqvist
Scénář: Ali Abbasi, John Ajvide Lindqvist, Isabella Eklöf
Kamera: Nadim Carlsen
Hudba: Christoffer Berg, Martin Dirkov
Distribuce: Pilot Film (premiéra 18. října 2018)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
