Zimní bratři a láska mezi kapkami vápna

Vápenec dává filmu jedinečnou vizuální identitu

To, jak Pálmason ve svém snímku konstruuje specifický filmový svět plně koresponduje s jeho netradičním autorským přístupem ke vzniku celého díla. Během rešerší vznikajících pro potřeby filmu, našel ideální místo Faxe vzdálené asi dvě hodiny od Kodaně, kde se později snímek natáčel v autentickém vápencovém dole. Právě v této konkrétní lokaci vznikal i scénář a do značné míry se rodil i charakter postav, vycházející z předobrazu skutečných dělníků. Vápenec zároveň dává filmu jedinečnou vizuální identitu. Bledě žlutá patina vápencového dolu někdy zcela přirozeně přechází v prostředí zasněžené severské krajiny. To vše je ale v kontrastu s nehostinným a temným prostředím dolu, který jenom posiluje možné dystopické vnímání příběhu o komunitě lidí uvězněných v drsných podmínkách zapomenuté severské pustiny. Nezaměnitelnou atmosféru snímku dotváří tvůrci i zvukovou kakofonií, kdy se téměř celý snímek obejde bez náladotvorné hudby, kterou nahrazuje originální zvukový design.

Islandský režisér a scénárista v jedné osobě nevypráví epický příběh turbulentního bratrského vztahu, byť by k tomu námět filmu mohl svádět. Více se zaměřuje na analýzu základních až primitivních lidských pocitů a především na téma nepřítomnosti lásky v životě jedince, zoufale se snažícího ji získat. Archetypální spor obou bratrů zapříčiní samozřejmě touha po stejné ženě, která projevuje náklonost staršímu z bratrů. Konflikt graduje až k násilné rvačce obou mužů, která málem končí smrtí jednoho z nich. Intenzivní scénu sporu lze chápat jako intimní dialog obou bratrů i animální souboj o právo silnějšího. V této scéně Pálmason dovádí svůj suverénní přístup k frontální mužské nahotě k dokonalosti. Ta mu slouží jako prvek pro znázornění mužské přirozenosti i zranitelnosti zároveň. Obdobně přistupuje i k explicitnímu výjevu pohlavního aktu v poslední třetině snímku, který se zde nachází jakoby náhodou. Tyto obrazy narušují jinak semknuté znázorňování čistě maskulinního společenství a jeho každodenních rituálů, které jedinou ženskou hrdinku povětšinu času distancuje.

Z filmu Zimní bratři |foto: Bontonfilm

Únava z příliš mnoha možných interpretací děje

Z celého filmu je cítit nadšení autora pro tvorbu, bohužel přenést ho i na diváky se daří jen občas. Postavy více než komplexní charaktery vyvolávají dojem jednostranných pitoreskních figurek. Emil jako hlavní hrdina je zajímavý dostatečně, jeho motivace však zůstávají leckdy divákovi skryté. Jeho představitel Elliott Crosset Hove získal za svůj výkon cenu pro nejlepšího herce na festivalu v Locarnu a je jednou ze slibných nadějí norského herectví. Zamrzí, že postava Emila mu dává jen omezené možnosti pro rozvinutí hereckého výkonu z dětinského prosťáčka v uvědomělého muže. Ke konci snímku se projevuje velmi častý zlozvyk většiny současných kinematografií a to neschopnost filmové vyprávění obstojně uzavřít. Tak jako jsme hlavní hrdiny v temnotě nelidského dolu na začátku filmu nalezli, tak je zde na konci jako diváci i opouštíme. Žel bez většího zájmu a napětí o jejich další osud, unaveni z přehršle možných interpretací děje, které tvůrce nechává na nás. Pod všednodenními situacemi a pracovní rutinou však protéká temná podzemní řeka zla, která dává tušit možné mystičtější vyznění celého příběhu. Dle vlastních slov chtěl Pálmason stvořit svět na pomezí utopie a dystopie. Co existuje za hranicemi dolu? Proč Emil komunitu neopustí? Skrývá se snad v dole skutečně něco temného a vtahujícího? Kladení si podobných otázek je po skončení filmu zábavné, bohužel divák nikdy zcela nedostává klíč k jejich zodpovězení.

Z filmu Zimní bratři |foto: Bontonfilm