Hledal jsem důstojnost uprostřed tragického masakru. Režisér Erik Poppe o teroristickém dramatu Utøya, 22. července

17. červenec 2018

Norský film Utøya, 22. července je natočený takřka celý v jediném záběru. Bere diváky do centra tragických událostí, mezi oběti nechvalně proslulého útoku teroristy Anderse Breivika. Záměr a vznik filmu, který vyvolává i mnohé etické otázky, přibližuje v rozhovoru režisér Erik Poppe. Ten při přípravách úzce spolupracoval s přeživšími.

Celý rozhovor i s komentářem k filmu z pořadu Reflexe si poslechněte v audiozáznamu. Zkrácené interview si můžete také přečíst:

Erik Poppe: Příběh 22. července je důležitý, je zásadní. Měl jsem dojem, že po dlouhou dobu byl středem zájmu jen sám terorista. A proto jsem hledal možnosti, jak tu událost zfilmovat a jak přenést pozornost a náš zájem zpět k obětem. A chtěl jsem, aby můj příběh přesně odpovídal tomu, co se stalo, aby nebyl ani více ani méně dramatický. Zajímalo mne, zda je možné ty události ukázat upřímně, poctivě, co možná nejpravdivěji. Tím jsem se řídil.

Jak to tedy bylo s hlavní postavou filmu, kterou je vyděšená, ale přesto statečná osmnáctiletá dívka Kaja, která se snaží kruté střílení přežít a zároveň najít v chaosu a panice svou mladší sestru?

Ta je spíše fiktivní, celá ústřední skupina je spíše fiktivní, ale všechny postavy vychází z té množiny příběhů, které se nám podařilo shromáždit. A proč jsem zvolil jako hlavní postavu dívku a ne chlapce? Tohle osmnáctileté děvče se mi prostě objevilo v hlavě.

Také jsem si už v rané fázi uvědomil, že nechci jen vyprávět její příběh, ale že mi také mnoho obětí, nebo spíše přeživších, ve svém vyprávění zdůrazňovalo pojem času, těch 72 minut útoku, kdy se nic nedělo, a já jsem cítil, že to pro ně je velice důležité. Mým dalším úkolem pak bylo zjistit, zda je možné čas do filmu zahrnout jako další postavu, zda je možné diváka na ostrov „přenést“. Celý film je natočen na jeden záběr, na což z technického hlediska nejsem nijak zvlášť pyšný, protože takových filmů už existuje více, je to prostě jen vypravěčský prvek. Mým cílem bylo vtáhnout diváky do situace tak, aby z centra teroristického útoku neměli možnost uniknout.

Andrea Berntzenová ve filmu Utøya, 22. července

A další otázkou je, co si publikum odnese ze situace, kdy je vtáhnete do takovéhoto stavu mysli podobného tomu, jaký prožívala herečka v hlavní roli nebo u jiné postavy. Z mého pohledu je třeba říci, že je to náročné, ale že zároveň je smyslem umění a filmařiny se do takových otázek a situací pouštět a ptát se, zda prostřednictvím emocí můžeme vyjádřit něco, s čím slova, články a někdy i knihy vedou nerovný boj. Přeživší náš film viděli a zdá se, že se k tomuto smyslu přibližujeme, že opravdu vyjadřuje něco, co je stále těžké vyslovit.

Řekl bych, že v tomto filmu je naděje. Není nijak vizuálně znázorněná, ale je přítomna v posledním záběru, kde vidíme Andreu, mladší sestru hlavní hrdinky. Ta vlastně na sebe bere Kajino poslání.

Váš film ale zobrazuje čisté zlo. Část diváků v tom filmu naopak žádnou naději nebo rozuzlení neuvidí a bude spíše deprimovaná. Moje otázka tedy zní, jakému množství násilí můžete diváky vystavit. Celý ten film mi totiž v určitém smyslu připadá jako test otrlosti. Proč tedy mají diváci ten film protrpět?

Myslím si, se můžeme poučit z prožitku té situace, zkušenosti. Jeho smyslem není působit utrpení, ale přesto je to bolestivé. Je krokem k uzdravení. Když se zamýšlíme nad smyslem tohoto filmu, myslím si, že je možné se poučit z přítomnosti v tom příběhu, ze zprostředkovaného pocitu účastníků té události. Z mého pohledu jde vlastně o otevření prostoru pro otázky. To je moje práce. Neumím vám dát odpovědi. Ale můžeme se ptát, co lze udělat, abychom takovým věcem zabránili. To je můj cíl.

02608421.jpeg

Umím si představit, že když člověk natočí film o procesu uzdravování společnosti například po holocaustu, je to také z etického hlediska nejednoznačné. Jak moc reálné mají být například ve filmu plynové komory a zážitek z nich? O tom jste určitě také musel přemýšlet.

Ano. Kladli jsme si otázku, jak daleko můžeme zajít a co všechno můžeme ukázat. To bylo dost evidentní i v dialozích s přeživšími. Setkal jsem se například s ženou, která na ostrově Utøya ztratila dceru, a ta mi řekla: „Já váš film nikdy nepodpořím, ale dám vám dobrou radu. Získáte si můj respekt, pokud ukážete tu hrůzu tak, jaká ve skutečnosti byla. Ale ani v jedné sekundě se nesmíte pokusit z toho v rámci vašeho filmu udělat naději a krásu. Musí to ale být bolestivé. Já jsem přišla o dceru a vy z toho nesmíte udělat romantiku.“ Takže takto jsem se s tím chtěl vyrovnat.

Klasický film definuje skutečnost, že se jedná o příběh o určitém hrdinovi. A v tom filmu opravdu vidíme lidi, kteří pomáhali ostatním. Jako například Ole Martin, který ale upřímně říká, že se nepovažuje za hrdinu. Že na tom ostrově nebyli žádní hrdinové, jen jeden člověk, který spáchal něco zlého. To mějte na paměti. Bylo v pořádku utíkat a zachránit si život. A někteří se zastavili a pomohli někomu dalšímu, ale není v tom žádný rozdíl. Nebyli žádní hrdinové. Byla to tragédie.

Tore Bekkedal, jeden z těch, kteří přežili útok Anderse Breivika

Váš příběh je bohužel velmi podobný hororům. I způsobem, jak je vyprávěný. Ve chvíli, kdy jej někdo začne vnímat jako žánrový film, je to v tomto případě špatně, ne? Můžeme říci, že se nepodařilo smysl filmu předat, protože takový divák už je odpojený od reality a může si film užívat jako horor. Byl jste si tohoto problému vědom, měl jste v tomto smyslu obavy?

Způsob, jakým lidé reagují na film, nemůžu mít pod kontrolou. Ale určitě mohu udělat aspoň něco, aby jej příliš mnoho lidí nevnímalo jako žánrový film. Pravdou ale je, že horory se často točí z jiného důvodu. A já doufám, že lidé pochopí, že motivace tohoto filmu je jiná než u klasického hororu. Je tu tedy rozdíl v motivaci, který se snad přenáší i do filmu. Já doufám, že jej lidé pochopí, že jej budou vnímat takový, jaký je. Nicméně co do žánru je to pořád příběh o tom, jaké to je se ocitnout v pekle. Samozřejmě. Je to horší než noční můra. Je to peklo. Mezi zábavnými filmy a tímto snímkem jsou určité styčné body a s tím bohužel nemůžu nic udělat.

Nicméně pokud se s tímto tématem mohu nějak vyrovnat, a to co nejupřímněji, nejpravdivěji, pak je to právě takto. To je mé maximum. A tímto rozhovorem s vámi samozřejmě mohu sdílet své názory na toto téma, ale víc náš film vysvětlit neumím. Měl by působit sám o sobě.

Jak těžké bylo přimět přeživší k tomu, aby se otevřeli? Nastaly nějaké momenty, které vám utkvěly, protože byly obzvlášť náročné?

Já jsem v minulosti, když tito lidé byli ještě dost mladí, natočil film, nebo několik filmů, které sice byly vážné, ale docela populární, a týkaly se toho, jaké to je vyrůstat v Oslu. Říkalo se jim Trilogie z Osla a získaly si právě u této generace popularitu a respekt. Takže jsem měl určitým způsobem štěstí, když jsem se s nimi setkával, protože pak respektovali i mě jako filmaře. A když jsem ty mladé lidi oslovil, měli zájem mi pomoci svou verzí příběhu.

Ale hlavní bylo – a říkal jsem to všem, co se rozhodli na tom projektu podílet – že existuje slovo, kterého se musíme neustále držet. Říkal jsem jim: „Je to moc důležité. Vím, že to všichni víte, ale já přesto udělám nástěnku na zeď.“ A na té zdi stálo „důstojnost“.

Režisér Erik Poppe

Přeživší se účastnili testovacích promítání. Změnil jste po nich něco, nebo byl film v té chvíli už úplně hotový?

Nezměnil, protože jsem s mnoha z nich pracoval už při tvorbě, takže jsem dostával skvělou a zajímavou zpětnou vazbu. A protože se jedná o film na jeden záběr, už se s ním pak toho mnoho ani dělat nedalo, a proto bylo nutné přeživší intenzivně zapojit v ranějších fázích, při tvorbě scénáře. Bylo nutné, aby mne doprovázeli, když jsem připravoval herečku, když jsem jej na ostrově Utøya točil. Když jsme pak pořádali neveřejná promítání pro příbuzné a blízké, bylo to jen proto, abych jim dal možnost se na ten film podívat před ostatními, aby se mohli připravit a aby si mohli uvědomit, o čem ten film není. Byla to pro ně úleva, protože i když jsme pracovali s maximálním možným respektem, potřeboval jsem také zachovat svou uměleckou integritu a nikdo nezpochybňoval, že se bude jednat o moje pojetí těch událostí. Ale bylo by hrozné, kdyby ho považovali za špatný.

V mezinárodní koprodukci vzniká na stejné téma také film Paula Greengrasse. Co si o něm myslíte?

Upřímně na to nedokážu moc reagovat. Asne Seierstadová, která napsala jeho knižní předlohu, je má blízká přítelkyně, takže jsem věděl, že má zájem o práva k její knize. Dokonce se mě na to v tu chvíli i ptala. Ne proto, že bych ta práva chtěl já, ale jen jsem s ní sdílel svou myšlenku, ať se ujistí, že osobně věří tomu, kdo na projektu bude pracovat. Že by se s ním měla osobně sejít. Víc o tom ale nevím. Takže když se ten film objevil, považoval jsem to za přirozený stav věcí. A pokud ten film odráží její knihu, pak je mnohem více o Breivikovi, tom teroristovi. Je tam i část o ostrově Utøya, ale hlavně se týká jeho a způsobu, jakým se s tím incidentem v následujících týdnech a měsících vyrovnávala norská společnost.

Teror nás nezastaví, vzkazují pořadatelé mládežnického tábora na ostrově Utoya

Norský ostrov Utöya. Vzpomínka na oběti

Právě před čtyřmi roky kolem půl čtvrté odpoledne se v centru Osla ozvaly exploze poblíž úřadu vlády. Celkem při nich zahynulo osm lidí. Jen o něco později začaly přicházet z nedalekého dějiště letního tábora na ostrově Utoya zprávy o střelbě. Vyšlo najevo, že za oběma útoky stál Anders Breivik, který zabil 77 převážně velmi mladých lidí.

Teď jsem vás poprvé slyšel zmínit Breivikovo jméno. Ve filmu nepadne vůbec. Je to něco, co je v Norsku běžné, že se jeho jméno nevyslovuje, nebo je to jen vaše rozhodnutí?

To je zajímavé téma. A mnoho lidí jeho jméno opravdu vyslovovat nechce. Ale někteří z  přeživších i rodičů jsou z toho určitým způsobem rozladění, protože říkají, že tím, že jej nazýváme všelijak, třeba terorista, jak mu říkám já, z něj děláme jakousi postavu. Říkají: „Je to ale přece člověk, má jméno, strávil přes dva roky plánováním toho činu, není šílený, použil každou hodinu z těch dvou let, aby si naplánoval každou maličkost, a jmenuje se Anders Behring Breivik. Prostě používejte jeho jméno. Nesmíme na něj zapomenout. Já na něj zapomenout nepotřebuji. Já ho nemusím schovávat. Já se nebojím, že k němu ten film přitáhne pozornost.“ Tedy jejich poselstvím je, že na něj hlavně nesmíme zapomenout. Takže to je určitým způsobem další téma.

Rozhovor vznikl po světové premiéře filmu na letošním Berlinale.

Přeložila Barbora Vodičková.

autor: Pavel Sladký
Spustit audio