Malý dánský zázrak. Tísňové volání naléhavě hovoří o důležitosti empatie

Dánští scénáristé a režiséři se v posledních letech stali přeborníky v žánrech, na které má tradičně patent Hollywood. Thrillery jako Únos a Boj sice nenabízejí herecké hvězdy světového formátu a neomračují množstvím speciálních efektů, ale mírou navozeného napětí a komplexním vykreslením hrdinů se dokáží americké tvorbě nejen vyrovnat, ale mnohdy ji i úspornějšími prostředky předčit.

Do stejné skupiny malých skandinávských zázraků patří také letošní dánský film Tísňové volání, který povyšuje princip „z minima vytěžit maximum“ na zcela novou úroveň. Ultrakomorní parafrázi hollywoodského filmu Tísňová linka, v němž telefonní operátor na dálku zachraňuje unesenou ženu, zasadil debutující Gustav Möller výhradně do strohého interiéru policejního call centra. Děj nervydrásajícího dramatu navíc ohraničil několika hodinami obzvlášť náročné noční směny, takže díky téměř úplné jednotě místa a času se nám může zdát, že se vše odehrává v přímém přenosu.

Omezený přehled o situaci napíná naše očekávání

Způsobů, kterými Möllerův snímek udržuje naši pozornost a šponuje naše očekávání, je hned několik. A všechny se odvíjí od toho, že o událostech i postavách máme vždy jen neúplný, většinou značně omezený přehled. Jednak jsme odkázáni na to, co ve svých telefonech – na tísňové lince a v soukromém mobilu – slyší protagonista filmu, policista Asger Holm. Domýšlet si však musíme nejen to, co se děje kdesi venku, v potemnělých ulicích Kodaně, ale také v Asgerově nitru. Zakaboněného čtyřicátníka totiž podle všeho trápí blíže neurčitý prohřešek z minulosti, který má dokonce, jak se v samém úvodu dozvídáme z krátkého úsečného hovoru s dotěrnou novinářkou, mediálně exponovanou dohru.

Tísňové volání, 2018|foto: Aerofilms

Film nás přitom rozhodně nevrhá doprostřed zběsile rozjetého případu, v němž bychom se museli rychle zorientovat. První Asgerovy telefonáty, jež posléze nemají žádný dopad na další dění, slouží přímo jako jakýsi trenažér, kterým snímek diváky seznamuje se svými základními pravidly. Zjišťujeme, že místo, na němž se volající nachází, může operátor z monitoru určit pouze přibližně. Z telefonátu staršího muže, jenž na lince nahlašuje přepadení a krádež, dále pochopíme, že výpovědi je třeba poslouchat obezřetně a číst mezi řádky. A zároveň se dovtípíme, že lidé, kteří pohotovostní číslo vytočí, skutečně mohou být oběťmi, nebo se tak alespoň cítit, ale že realita, z níž máme k dispozici jen tenký výřez, bývá o dost složitější.

Tísňové volání, 2018|foto: Aerofilms

Fixace na prostředí neútulného open spaceu a jedné potemnělé kanceláře, stejně jako vyprávění s parametry rozhlasové či divadelní inscenace, by za jiných okolností mohly pro film znamenat zásadní mínus. Möllerův snímek ovšem tyto nezvykle přísné restrikce přetváří ve svůj největší klad. Na plné obrátky nechává pracovat divákovu vlastní představivost, dráždí ji nejistým vývojem zápletky a ve výsledku umožňuje zažívat úzkost, zármutek, zlost i úlevnou katarzi ještě intenzivněji než konvenčně vystavěné drama, kde bychom měli všechno na očích.

Soucítit a zodpovědně pracovat s emocemi

Se škálou silných pocitů, které film dokáže vzbudit, přitom tvůrci zacházejí vyzrále a odpovědně. S publikem nemanipulují ani jej neusazují na emocionální kolotoč, kde by na dojezdu čekal jen laciný pouťový vzruch. Ponořit se do Tísňového volání a splynout se všemi pohnutými osudy znamená soucítit s postavami, které bychom jinak, třeba z bezpečné vzdálenosti zpravodajské reportáže, bez většího rozmyslu označili za odsouzeníhodné zločince. Tady jsou však především chybujícími, omylnými lidskými bytostmi, za jejichž zkratkovitými reakcemi se skrývají těžko pochopitelné motivy i dobré úmysly.

Tísňové volání, 2018|foto: Aerofilms

Ačkoli přívlastek „mistrovský“ obvykle získávají díla velkolepá, ambiciózně rozmáchlá nebo výrazně novátorská, Tísňové volání si ho navzdory svému skromnému a neokázale civilnímu konceptu zaslouží také. Z prestižních zahraničních přehlídek, kde film posbíral několik diváckých cen, k nám nepřichází podbízivý crowdpleaser, ale pokorně realizovaný počin o tom, jak životně důležitá je empatie.