Synonyma. V izraelském filmu, vítězi Berlinale, stojí člověk sám proti národním mýtům
Vynikající izraelský film režiséra Nadava Lapida vytváří svébytný, obrazový a horečnatě intenzivní svět.
„Jsem po smrti?“ Tak znějí první slova hlavní postavy filmu izraelského scénáristy a režiséra Nadava Lapida Synonyma, mladého Izraelce Joava. Joav leží nahý na posteli v honosném pařížském bytě, kam ho donesli jeho dva zachránci před umrznutím, mladý francouzský pár Emile a Caroline. Joav v jistém smyslu po smrti opravdu je – chce se navždy zbavit své izraelské identity a zapomenout na izraelskou kulturu militarismu a machismu a povinné lásky k vlasti. Včera přicestoval z Tel Avivu, bez peněz a bez práce, a netouží po ničem jiném než po tom, aby se stal Francouzem. Jedinými pomocníky na této cestě jsou mu jeho dva noví přátelé a francouzský slovník.
Právě ze slov chce Joav vytvořit svou novou, francouzskou identitu a s ní i celý nový svět. Když pojmenovává věci, jako by před ním vyvstávaly poprvé, když hledá synonyma ke slovům, která už zná, jako by ohledával bohatství skutečnosti. Jazyk má v Lapidově snímku mýtotvornou funkci; slova zde vytvářejí skutečnost, kterou označují, a skutečnost sama je mýtická: je živým předivem příběhů, které zase utvářejí náš život.
Čtěte také
Předem ztracený zápas se sebou samotným
Stvořitelské gesto nového počátku dodává životu horečnatou intenzitu. Emile i Caroline jsou fanatismem Joavova úsilí každý po svém přitahováni, rychle vzniká trojúhelník ztajených i otevřených erotických vazeb. Tělesnou energii, která celým filmem prostupuje, dotuje především nebývale fyzické herectví Toma Merciera v roli Joava. Ať nahé nebo oblečené, Joavovo tělo si nekompromisně proráží cestu k nové skutečnosti, ale paradoxně tak, že okolní skutečnosti nedbá. „Hlavně nezvedat hlavu“ zní Joavovo heslo, nevšímat si klamných krás Paříže a soustředit se na vlastní přerod. Joavovo atletické tělo a jeho urputný, zápasnický výraz jsou poddány úkolu skutečnost nové Joavovy identity teprve vytvořit, slouží stejnému účelu jako francouzská slova. Každý okamžik nového života v Paříži je okamžikem zápasu. Dynamickému pojetí skutečnosti odpovídá i téměř tělesné pojetí kamery Shai Goldmana – roztřesená ruční kamera sleduje zátylek postav, záběry tváří protagonistů jsou nešikovně rozplácnuté přes rám obrazu; jindy naopak nechává statický záběr vyniknout Joavově taneční kreaci nebo jeho tělesnému ponížení ve scéně nahého focení.
Čtěte také
Jenomže zápas, který Joav sám se sebou vede, je předem ztracený. Je nemožné utéct před vlastní minulostí a před příběhy, které ji utvářely. Na izraelské ambasádě, kde Joav chvíli pracuje, se dostává do blízkosti pracovníků ochranky a jejich kultu síly a fyzického boje; to v něm oživí jeho vlastní dětskou fascinaci příběhem řeckého bojovníka Hektora z trójské války. Joav není izraelskému machismu vzdálen tak, jak si namlouvá. Bodem zlomu je potom scéna nahého focení v ateliéru pornografického umělce: když musí Joav, který jinak odmítá mluvit hebrejsky, v ponižující poloze vykřikovat hebrejské nadávky a předstírat vzrušení, jeho tělo i jeho jazyk jsou zpředmětněny a navráceny izraelské skutečnosti. A navíc se ukazuje, že nacionalistické mýty si člověka nárokují v každé zemi. Na kurzu předcházejícím udělení francouzského občanství je Joav konfrontován se stejně dualistickou koncepcí světa pojatého jako protiklad dobra a zla, před níž prchá z rodného Izraele, a refrén francouzské hymny, kterou musí zpívat, obsahuje výzvu k boji a přání „Ať krev nečistá napojí brázdy našich polí!“.
Žlutý kabát namísto vojenské uniformy
Joav, sám proti nacionalismům i proti své vlastní minulosti, se ocitá na hraně šílenství. Slova, příběhy a těla, která nestvořil, jsou silnější než nová skutečnost, kterou se pokouší vytvořit. Minulost se ho zmocní v podobě traumatického opakování vzorce jednání, který rozumí skutečnosti jako věčnému boji a který volně zaměňuje zbraně s hudebními nástroji a hudební nástroje se zbraněmi. Na tomto traumatickém vzorci troskotá i vztah ke Caroline, která ho miluje. Joav chápe bankrot svého podniku a vrací se do Izraele, před kterým se mu nepodařilo utéct. Ostatně podoba jeho útěku v sobě nesla zřetelné stopy reality, před kterou unikal: dualistická koncepce skutečnosti rozdělené na dobro a zlo a nelítostný boj s nepřítelem, totiž s jeho izraelskou identitou; a láska k jeho nové, vysněné domovině byla jen jinou podobou mýtu o zemi zaslíbené. Přepólováním hodnotících znamének získáme jen negativní kopii dosavadní skutečnosti. Ani ve Francii nepřestal být Joav izraelským vojákem, jen namísto vojenské uniformy stále nosí groteskní žlutý kabát.
Navzdory hořkému konci, v němž vítězí síla kolektivních mýtů nad možností jednotlivce se jim vzepřít a vytvořit alternativní mytologii, je Lapidův vynikající film silný právě v tom, jaký svébytný obrazový a horečnatě intenzivní svět vytváří. Možná je osvobodivé poselství skryto v samotné obrazové formě filmu, nikoliv v příběhu. Synonyma rozhodně nezvítězila na letošním Berlinale nedopatřením.
Související
-
Film, který tančí s tancem. Izraelský režisér o svých tanečních filmech s Ohadem Naharinem a dalšími
Od 16. do 18. května se v Praze uskuteční 6. ročník festivalu tanečních filmů. Izraelský režisér Tomer Heymann v rozhovoru pro Vltavu uvažuje o vztahu filmu a tance.
-
Berlinale speciál: Nejlepší filmy a zajímavé trendy festivalu podle účastníků debaty
Diskuse o nejlepších filmech (i seriálech) z Berlinale 2019. Hosty jsou spolupracovníci Reflexí, filmoví publicisté Táňa Zabloudilová, Iva Přivřelová a Ondřej Pavlík.
-
Tranzit. Německý film ukazuje předpeklí nemožné lásky
Tranzit je přechodný stav, prostřední fáze cesty, kterou musíte urazit, abyste se dostali do skutečného cíle své pouti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.