Izrael je nejméně židovským státem na světě, říká vítěz Berlinale, režisér Nadav Lapid
Izraelský film Synonyma vyhrál Berlinale. Mladý hrdina filmu Yoav se v něm pokouší zapustit kořeny v Paříži a co nejdůsledněji se zbavit své židovské identity. S režisérem Nadavem Lapidem jsme mluvili o jeho osobním příběhu, který přenesl do filmu, Izraeli a filmu jako válce mezi konceptem a chaosem.
Ve vysílání pořadu Reflexe rozhovor o Synonymech doplnilo také interview s izraelským pedagogem a filmovým tvůrcem Anerem Premingerem o kontextu současné izraelské kinematografie. Poslechněte si ho v audiu. Část rozhovoru s režisérem Lapidem nabízíme také v přepisu.
Online reportáž z Berlinale najdete zde.
Mohl byste nám nejdřív říci, jak moc jsou pro vás Synonyma osobní?
Nadav Lapid: V podstatě je velmi osobní v tom nejjednodušším slova smyslu, tedy v podstatě všechno, co se odehrává ve filmu, se doopravdy stalo. Před 18 nebo 19 lety – už ani nevím, čas hrozně utíká – jsem za sebou měl 3,5 roku vojenské služby, studoval jsem filosofii na vysoké škole, psal jsem do populárních novin, chodil jsem na večírky, užíval si života. Pak jednoho dne jako bych uslyšel hlas boží, jako Johanka z Arku. Hlas mi řekl: Uteč z Izraele, zachraň se a nikdy se nevracej. O pár dní později jsem přistál na letišti Charlese de Gaulla. Neměl jsem žádný konkrétní plán do budoucna. Francouzsky jsem uměl jen trochu, nikoho jsem neznal, neměl jsem žádné doklady, ale měl jsem jasnou existenční vizi, že už nechci být Izraelec, že se chci stát Francouzem, žít a zemřít v Paříži a být pochován na hřbitově Pere Lachaise. Na instinktivní úrovni jsem věděl, že aby se člověk odpoutal od minulosti, nestačí jen sednout na letadlo. Musíte udělat něco zásadního, drsného, násilného. A pro mě to nejnásilnější bylo, že jsem přestal mluvit hebrejsky. Hledal jsem synonyma ve francouzštině, abych se jaksi vykoupil ze své minulosti. A tak jsem chodil po chodnících Paříže a mumlal si: synonyma.
Já bych se rád zeptal na formu vašeho filmu. Jak zobrazuje násilí, mužské tělo. A taky na to, jestli Synonyma, natočená v Paříži, navazují na francouzskou novou vlnu... I když začátek, v té scéně se třemi lidmi v místnosti synonyma může diváky upomenout třeba i na Bertolucciho Snílky.
Za prvé si myslím, že je hloupé se bát násilí, protože pak se jeho účinek zdvojnásobuje. Na to, aby se člověk bál násilí, nepotřebuje žádný film. Myslím ale, že moje filmy jsou hodně ambivalentní, co se násilí a maskulinity týče. Je to hrozné a krásné zároveň. Těžké a velmi snadné. Jedním ze způsobů, jak toto vyjádřit, je postavit to téma jako komedii. Ale ne nějak sadisticky, spíš odlehčeně. Pokud se k někomu chcete přiblížit, musíte s ním vlastně sdílet i v různé druhy vzteku, jinak se nepohnete od svých výchozích definic.
A co se týče Paříže – hlavní hrdina touží po Paříži, ale je to vyfantazírovaná Paříž. Paříž, která už vlastně neexistuje. Možná se to projevuje i v té fascinaci novou vlnou, kterou dnes už respektují asi jen cizinci. Mnoho Francouzů se k ní točí zády. Mimo to bych řekl, že můj film patří i do dnešní doby, například z hlediska natáčení. Je tam místo pro chyby, přehnanost, nepřesnost. Dá se říci, že Synonyma se inspirují spíš Pasolinim: cizinec, který přijde, a všichni se do něj zamilují, muži i ženy. Myslím, že moje filmy jsou blíž jemu než Bertoluccimu.
Synonyma jsou hodně odlišná od vašeho předchozího filmu Básník ze školky. Ty filmy jsou každý úplně jiný, nebo ne?
Myslím, že s tím se dá souhlasit. Když jsem natočil film Ha-shoter (Policista), všichni očekávali, že natočím další politický film. Pak jsem natočil Básníka ze školky, který je na hodně hluboké úrovni také velmi politický – jenže je o školce.
Mě při tvorbě nejvíc přitahuje hledat vztah mezi volností a konceptem. A přetvořit jej do konfliktu, nikoli kompromisu. Film je válka mezi pokusem nastolit pořádek a světem, který proniká dovnitř a nese s sebou chaos. To mě fascinuje, protože tak je to i se životem. Kdybych měl popsat život, řekl bych, že máme různé projekty, máme koncepty ohledně sebe sama i světa. No a pak začne život. Ve filmu Synonyma jsem se snažil zajít po této cestě co nejdál a dostat se až k nahému formalismu. Možná že forma je tu obnaženější než v Básníkovi ze školky.
Nadav Lapid: Neodhalitelnost nás znepokojuje. A je podstatou (filmové) poezie
Izraelský režisér Nadav Lapid je jedním z nadějných talentů světového filmu. Mladý autor dvou celovečerních filmů v Česku uvedl svůj výrazný snímek Básník ze školky.
Myslím, že zápletka filmu vychází z paradigmatu židovského náboženství a literatury. Hlavní hrdina připomíná věčného žida Ahasvera. Utíká z vlasti, ale nese si ji uvnitř sebe. Je možné váš film takto chápat?
Lidstvo mělo v minulosti jeden hrozný projekt – vyhladit židy. Téměř k tomu došlo, ale nikdy ne úplně. Často se ale říká, že jediným místem, kde se to doopravdy podařilo, je Izrael. Izrael je v jistém slova smyslu nejméně židovským státem na světě. A jak říkáte, věčný žid Ahasver je kontrastem k Izraeli zakořeněnému na svém území. Žid, který pochybuje, je v opozici k sebevědomému Izraeli, který si je dobře vědom svých hodnot, a podobně. Myšlenka, že útěkem od své identity Izraelce se hlavní hrdina vlastně stává věčným židem, je zajímavá. Jeho úplné zavržení Izraele se pak pojí s pocitem, že Izrael si od vás žádá absolutní lásku. To vyvolává dichotomii my versus oni. Tím „oni“ se rozumí kdokoli, kdo neprojevuje totální oddanost a lásku Izraeli. Takže když nejste s námi, jste automaticky proti nám.
Jak očekáváte, že váš film bude v Izraeli přijat? Nebo jak byste chtěl, aby byl přijat?
Já doufám, že Izraelci přijmou možnost si tento film, kterým rezonují velmi silné negativní pocity vůči jejich zemi, prožít. Pokud se ptáte na celospolečenský konsenzus, pak Synonyma odmítnou a budou je považovat za zradu. Doufám ale, že ukážou i otevřenost…
Z angličtiny přeložila Barbora Vodičková.
Související
-
Elia Suleiman: Moje filmy jsou projev naděje v zoufalém světě
Přinášíme komponovaný rozhovor s palestinským režisérem Eliou Suleimanem, držitelem Zlaté palmy z Cannes a nejzajímavějším blízkovýchodním režisérem současnosti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
