Nadav Lapid: Neodhalitelnost nás znepokojuje. A je podstatou (filmové) poezie

03373690.jpeg

Izraelský režisér Nadav Lapid je jedním z nadějných talentů světového filmu. Mladý autor dvou celovečerních filmů v Česku uvedl svůj výrazný snímek Básník ze školky.

V rozhovoru pro vltavské Slovo o filmu mluví o poezii v současném světě, kameře, tajemství filmu i palestinských filmařích.

Nira učí ve školce a miluje poezii. Její pětiletý žák Yoav složí báseň hodnou dospělého profesionála... A to je jen začátek. Film Básník ze školky vypráví o nesmírně talentovaném dětském poetovi a učitelce, která chce s jeho nadáním pracovat, chránit ho a jde kvůli tomu do extrému. Film zdobí promyšlená formální stránka i postavy, které si uchovávají tajemství a jsou vícerozměrné. Kvality filmy rozeznaly jak poroty na různých světových festivalech, tak newyorská MoMA nebo francouzské publikum, které na vyhraněný artový film, kterým Básník ze školky je, přišlo v překvapivě masovém počtu. V rozhovoru o svých filmech Nadav Lapid působí hodně soustředěně a přemýšlivě. Část interview vám nabízíme i v přepisu.

Jazyk, slova a hlavně poezie jako motivy hrají hlavní roli ve vašem filmu Básník ze školky. Ten vypráví o nesmírně talentovaném dětském básníkovi a učitelce, která chce s jeho nadáním pracovat a jde kvůli tomu do extrému. Co byste řekl, že je rolí poezie v dnešní společnosti?

Myslím, že to je velká otázka filmu Básník ze školky. Po stovky, tisíce let hrála poezie velkou, zvláštní roli. A když mluvím o poezii, myslím tím nejenom básně, ale v širším smyslu také výtvarné umění a umění vůbec. Myslím, že ta role spočívala v tom, že poezie měla výsadní postavení a možnost nebýt něčím praktickým, poměřovatelným podle zisků a ztrát. (…) Po generace sloužila jako prostředek lidem, kteří chtěli něco zásadního vyjádřit. Mohli odcitovat báseň, která vyjadřovala jejich názory, intimní pocity a emoce. Myslím, že poezie skutečně plnila velmi prorockou roli. (…)

03373689.jpeg

Stala se dnes poezie nějakým muzeem, odstrčeným na stranu? Nebo je pořád něčím, čím myslím dřív byla, médiem, díky němuž čelíme naší existenci a světu? Myslím, že když se nad tím zamyslíme, padne na nás melancholie, která se netýká jen poezie. Žijeme ve společnosti, která je odsouzená k existenci bez síly poezie. To, co sledujeme v Izraeli, v USA a asi i tady v České republice, je to, jak život vypadá, když už poezie prakticky neexistuje.

Film je, můžeme říct, to nejprůmyslovější odvětví umění. Co je podle vás poezie ve filmu?

To je velká otázka a rozhodně můžeme říct, že poezie a označení poetický film je nadužívané. „Poetický film“, to čteme v recenzích filmů, které jsou všechno jen ne opravdu poetické. Je samozřejmě těžké říct, co filmová poezie je. Podle mě film jako médium stále hledá svůj jazyk. Já osobně nemám rád představu kinematografie jako scénáře převedeného do obrazů, natočených kamerou. Jsou takové filmy. Natočíte scénář a všechno je v pohodě. Nebo taky ne...

Obecně bych řekl, že film, aby byl poetický, musí obsahovat tajemství. Musí v něm být nějaká mezera, prostor jako něco, co nám brání ho interpretovat. To, že obraz nedokážeme plně interpretovat slovy, je přece základní věc, doména filmu. Jako někdo, kdo dává rozhovory o svých filmech, absolvuje diskuse s diváky a podobně, bych rád doufal, že pořád zbývá hodně nepopsatelného. Že i kdybych mluvil o svém filmu 3 hodiny a popsal každou jednotlivou scénu v něm, zbyde něco, co nepůjde popsat. Nějaké tajemství. Že zbyde něco třeba nahodilého, podivného nepopsatelného a třeba i protivného, protože takoví jsme, chceme tajemství rozluštit a když to nejde, jsme nespokojení. Neodhalitelné nás znepokojuje. Tahle neodhalitelnost je asi to, čím nejpřesněji dokážu popsat podstatu filmové poezie.

03373688.jpeg

Výrazným prvkem Básníka ze školy je způsob, jakým pracujete s kamerou. Myslím, že si toho každý všimne hned v prvním záběru. Jedna z postav na gauči před televizí drkne do kamery a ta se zakymácí. A pak se ve filmu objeví řada dalších zvláštností, vidíme postavy, které jdou po ulici a kameře se vyhnou, nebo naopak nakukují do objektivu. Můžete nám říct, jak spolupracujete s kameramanem a jaký koncept za snímáním filmu jste měl na mysli?

Myslím, že film nesmí být technická disciplína. Práce s kamerou musí být smysluplná a také subjektivní. Když přemýšlím o připravovaném záběru, je to pro mě jako snaha pochopit o co jde před kamerou. Myslím tím hlubší pochopení. O jaké emoce tam jde. Jaké myšlenky. Jaký koncept. Co mě přivedlo k tomu tu scénu napsat a snažit se ji přivést na plátno. Nerozumím plánovaní záběru ve smyslu „teď by měl přijít detail a teď by měl přijít celek“. Nebo „Začneme dlouhým záběrem a pak dáme krátký...“ Když točíme film, nevyrábíme přece autodíly nebo něco takového.

Když točím film, mluvím sám k sobě. Snažím se popsat, o co jde a v jakých pocitových souřadnicích se to odehrává. A kamera má podle mě mluvit. A má zpívat. Jak jste řekl, na začátku filmu muž sleduje televizi, celkem pitomý pořad na nějaké komerční stanici. Což je celkem typický, zásadní obraz naší přítomnosti. Chlap před televizí, který kouká na blbosti. Nohy má natažené před sebe, vlastně se na televizi koukají ty nohy... Vstane a loktem narazí do kamery. Diváci si asi říkají, jestli to nebyl omyl, možná si toho režisér nevšiml. Nebo neměli jiný záběr na výběr, režisér měl chudák malý rozpočet, znáte to, ty nízkorozpočtové nezávislé filmy... Prostě to začíná jako špatná filmařina. Špatný film. Takhle přece film nemá vypadat. A pak se něco takového stane znovu. Aha, tak to možná nebylo omylem... A vyvstává otázka, co je dobře a co špatně natočené. Co je dobrý a co špatný film. Začíná se omylem, něčím zakázaným.

A pak je v tom pro mě taky něco emocionálního. Ten muž sedí před televizí někde v Praze, v Tel Avivu, v New Yorku, Berlíně, kdekoli. Každý večer takhle sedí miliardy lidí. Je to ten nejbanálnější rituál a obraz naší současnosti a zároveň je to tragédie humanity. Destrukce poezie, kultury, lidstva. A teď si představte, že každý člověk, který takhle sedí před bednou, by zatřásl světem jako on kamerou. Jako by se tím řeklo: nemůžu snést tuhle banalitu, stupiditu. Kamera se na moment otřese. Řekne si, „měla bych snímat dění nějak objektivně, mám tady jednoho z hrdinů příběhu, ale ne, musím se nějak vyslovit k tomu, co se děje. Ale nemůžu to jakoby zvenčí pozorovat. Musím se vyjádřit. Podvracet situace. Nemůžu jen pozorovat. Tohle jsem měl na mysli, když jsem mluvil o kameře, která mluví a která zpívá. Nezůstává jen u filmování zvenčí.

03373692.jpeg

Váš celovečerní debut Policista je co do tématu výrazně politický film.

Ano, dá se říct, že Policista jsou jasně, ostřeji politický film. Na jedné straně je elitní policejní jednotka, která je specializovaná na boj s terorismem. Arabským terorismem v Izraeli. A v jejím středu je policista, který čeká dítě. Jeho žena má rodit každý den. V polovině filmu se pozornost přesouvá k druhé skupině lidí, mladých radikálů, kteří se rozhodnou unést tři bohaté izraelské podnikatele, aby tak protestovali proti obrovské sociální a etnické nespravedlnosti v samém srdci izraelské společnosti. Film je rozdělený na tři části. První sleduje policisty, jejich přátele a rodiny a každodenní rutinu, druhá část sleduje radikály. A třetí popisuje jejich vzájemný střet.

Ten film vyvolal v Izraeli dost velký skandál. Byl zpočátku dokonce cenzurovaný. Pak byla omezena jeho přístupnost na diváky od 18 let, ačkoliv neobsahuje žádné sexuální scény a podobně. Myslím, že Básník ze školky svým způsobem pokračuje jako politická deklarace tam, kde Policista skončili. Policista mluví o Izraeli jako o zemi, kde není žádná spravedlnost a dialog, Básník ze školky ukazuje Izrael jako zemi, kde není místo pro poezii a krásu.

Když mluvíte o nedostatku dialogu v Izraeli, máte jako izraelský režisér šanci promítnout svůj film arabskému publiku? Nemyslím jen Palestince, ale arabský svět vůbec...

Bohužel ne. Je to divné, protože například Básník ze školky má velkého francouzského mezinárodního distributora. Řekli mi, že film pošlou na festival do Teheránu. Ale není šance, že by se film promítal v Bejrútu, Egyptě, Sýrii, Teheránu ani Alžíru. Je to samozřejmě škoda a je to součástí situace, ve které dialog není možný. Ale upřímně si nemyslím, že film může změnit svět. Možná může pozměnit svět jednoho, dvou, tří diváků. Já sám mám pár filmů, maximálně deset, které mnou naprosto otřásly a změnily mě a nikdy na ně nezapomenu. Kdykoli se ke mě dostane nějaká podobná reakce na můj vlastní film, je to úžasné, ale nemyslím si, že film může přinést mír na Blízký východ. To je úkol pro politiky. A minimálně ti naši nevypadají, že by se ho zhostili.

Vím ale, že znáte i palestinské filmaře, například Eliu Suleimana (Čas, který zbývá; Boží zásah). Ten umí být celkem radikální a je na něm je jasně poznat, že je Palestinec, když ve svých filmech mluví na toto téma. Jaký k němu máte vztah?

Ano, znám ho, samozřejmě, a dokonce jsem se s ním několikrát setkal. Mám jeho filmy moc rád. Umění má zvláštní práva. Filmař není žurnalista, který píše článek. Nemusí mít nutně pravdu. Nemusí ospravedlňovat svoje postupy. Na rozdíl od článku můžete být na straně těch, co nemají pravdu, těch zlých, nemusíte používat jen racionální argumenty, můžete jít za obvyklou argumentaci. Film umožňuje ještě další možnosti dialogu. Když se dívám na některé scény z filmů Elii Suleimana, které jsou podané z pohledu Palestinců, utlačovaných, pohne to se mnou. Otázka totiž nestojí tak, jestli souhlasím s myšlenkami, na kterých stojí, protože film není jen o myšlenkách. Stojí na myšlenkách, ale taky na emocích, příbězích, existenciálních prohlášeních, estetických formách. A směs toho všeho jde mnohem dál než politická jednání. Jazyk filmu nám umožňuje mít blízko k někomu, kdo nám je velmi vzdálený a kdo je dokonce úplně v protikladu k vaší vlastní identitě.