Film, který tančí s tancem. Izraelský režisér o svých tanečních filmech s Ohadem Naharinem a dalšími

Z filmu Mr. Gaga
Z filmu Mr. Gaga

Od 16. do 18. května se v Praze uskuteční 6. ročník festivalu tanečních filmů. Izraelský režisér Tomer Heymann, autor filmu Mr. Gaga o slavném izraelském tanečníkovi a choreografovi Ohadu Naharinovi, host minulého ročníku akce, v rozhovoru pro Vltavu uvažuje o vztahu filmu a tance.

Poslechněte si kompletní záznam rozhovoru z pořadu Reflexe. Část z něj vám nabízíme i v přepisu.

Jak jste se dostal k tanečním filmům?

Když jsem jako mladý v Tel Avivu viděl první kus Ohada Naharina, otřáslo to mým životem a změnilo mě to. Vyrůstal v malé konzervativní vesnici a nikdy jsem se s tancem nesetkal. Byl jsem hloupý, myslel jsem si, že tanec není pro mě, že to je něco pro staré lidi, že to je nuda. Takže když jsem měl příležitost vidět první představení Batsheva Dance Company, tak jsem si toho moc nevážil a šel jsem na ně s hodně nízkými očekáváními. Pak jsem viděl tu kreativní sílu a bylo to strašně silné. Bylo to jako být opilý bez kapky alkoholu. Nebo být zhulený bez jediného šluka. Jen s pomocí uměleckého představení. Od té doby jsem Ohada Naharina začal sledovat. Říkal jsem si, kdo to asi je, kdo přijel z Ameriky do Izraele a byl jsem na každé jeho nové premiéře po všechny následující sezony. To bylo moje první setkání s tancem. O mnoho let později mě napadlo o Ohadu Naharinovi natočit film. A on mi řekl, ať na to zapomenu. Že nemá k filmu žádný vztah a že ho to nezajímá. „Tanec je řetězec pohybů. A s koncem představení to všechno zmizí, jako kdyby to odfoukl vítr.“  Idea tance je pro něj idea mizení. A já mu dal problematickou a lacinou nabídku, že nechám film působit úplně opačně. Že zachytí pohyb navždycky. Že ho budu sledovat 5 nebo 10 let s kamerou a zachytím na hodinách a hodinách záznamu jeho představení. „Uděláš z toho nové vyprávění a tím zabiješ moje představení a zabiješ mě samotného.“ Dalo mi spoustu práce a námahy ho posléze ještě přesvědčit…

Z filmu Mr. Gaga

Film je taky médium založené na pohybu, i když jinak, samozřejmě. Jak vidíte vztah obou uměleckých forem dnes? Nebo jste přijal náhled Ohada Naharina na věc?

Diváci by měli vidět něco, co při návštěvě představení vidět nemůžou. Přineslo mi to mimo jiné velký konflikt s mým kameramanem Itaiem Razielem, jedním z nejlepších izraelských kameramanů hned na začátku natáčení. Snažil se zachytit pohyb tak, že ho následoval s kamerou. Když jsem to pak viděl ve střižně, tak mě z toho málem kleplo. Co to děláš, rozčiloval jsem se na něj. On mi nato řekl, že přece dělá to, co dělá už minimálně deset let své dokumentární praxe, sleduje s kamerou drama, které se před ní odehrává. Musel jsem ho zarazit. My budeme postupovat úplně jinak. Vyber si záběr, nehýbej s ním a nech pohyb, ať vpadne do tvého záběru… A vůbec si nedělej starosti s tím, že to nebude ideální záběr, že v něm třeba uvidíme jen půlku nosu a necelý obličej. Buď odvážnej. Jde nám o to, abychom umožnili publiku vidět taneční představení z úplně jiného úhlu pohledu. Publikum normálně nemůže přijít na show a říct si, že se na věc podívá z boku nebo ze zákulisí. Nebo si zazoomovat na tanečníkovu nohu. Vidí jen celek jeviště. Ve filmu máme možnost se na tu samou taneční kreaci podívat jinak. To je ve zkratce to, co jsem objevil.

Zkusil jste někdy žánr dance for camera, tedy kreaci vytvářenou speciálně pro kameru?

Pracuju jinak. Oceňuju to a rád se na to podívám, ale myslím, že to pro mě není to pravé. Mě víc zajímá to, abych zachytil zrod nějaké kreace. Tvůrčí moment. V tanci třeba to, jak se buduje pohyb, jakými prostředky toho choreograf dosahuje. Nezajímá mě tolik výsledek, obrázek toho, co potom vidím na pódiu. Na to je lepší jít do divadla. Radši se chci dostat do mysli choreografa, v tomto případě Ohada Naharina. Hrozně mě zajímá, jak to funguje. Ráno vstává, má nějaké nápady, představy, nese si je s sebou do studia a tam najednou vytvoří nějaký pohyb. Hned úvod filmu Mr. Gaga ukazuje, jak je to odlišné od žánru dance for camera. Sledujeme Ohada Naharina v nerežírované situaci, jak nechá tanečnici spadnout na zem. A ještě jednou. A pak padne sám. A později vidíme, jak tanečnice padá na zem během představení. Je to jiný přístup. Ne lepší, nebo horší, je to jiná metoda filmování tance, než kterou jste zmínil. Jdu jinou cestou. 

Z filmu Mr. Gaga

A je to taky jiné vypravěčství. Hledání osobního příběhu za uměleckou tvorbou. Se svým bratrem jste mimochodem natočil film Who Is Gonna Love Me Now? Je to snímek o odchodu z kibucu, velmi tradicionalistického zázemí, do uměleckého prostředí New Yorku…

Ano, je to opravdu podobné. Ve filmu Who Is Gonna Love Me Now? slyšíme už po několika minutách písně zpívané stočlenným gay sborem a působí to jako řecký chór z klasického dramatu. Snažím se ve filmech najít to spojení mezi osobním rozměrem našich životů a tím, co prezentujeme navenek, svému okolí, národu, rodině a tak dál. A otřást publikem i svými protagonisty. Abstraktní a konkrétní, to je základní konflikt, kvůli kterému mě bavilo natáčení Mr. Gaga a díky kterému snad i diváky může bavit se na film dívat a můžou přemýšlet o životě. A k tomu přidávám ten biografický element a hledám různá spojení. Používám tanec jako kostým biografického příběhu a příběh jako kostým osobního příběhu. Na Mr. Gaga musíte koukat aktivně. Pasivně to nejde. V tomto filmu je hodně elementů a není pro líné diváky.

Hrdinou vašeho nového filmu je gay pornoherec. Takže tentokrát žádný tanec? Nebo snad hledáte nějaké choreografie i tentokrát?

To je zvláštní, že to říkáte, protože na první dobrou by mě napadlo okamžitě říct ne. V žádném případě. Po osmi letech s tanečními filmy bylo načase změnit téma. Ale i v mém novém projektu Jonathan Agassi Saved My Life – radikálním filmu a silném příběhu – je stejný princip. Snažím se kombinovat osobní příběh a obrázek zákulisí porno průmyslu. A dokonce i v tom hardcore pornu, mluvím o pěti lidech, kteří na scéně provozují nejrůznější praktiky a které živě sleduje několik tisíc lidí, jsou nějaké taneční principy. Takže tanci jsem neuniknul ani ve svém posledním filmu...