Svět, peklo a ráj

Čtěte takéAmedeo Molnár: Na rozhraní věků (Cesty reformace)

Reformace se postupně rozvětvila a poněkud jinou podobu získala ve Švýcarsku, přičemž tamním Lutherovým radikálnějším současníkem byl Huldrych Zwingli. Další o málo pozdější větví historické reformace bylo osamostatnění církve Anglie vůči papeži a vytvoření tzv. via media, tedy střední cesty mezi radikální reformací a katolickou tradicí.

Večer na téma Martin Luther: Kdyby byl zítra konec světa, ještě dnes bych zasadil jabloňku

„Málokdy měla jednotlivá osobnost tak velký význam pro mocný, převratný historický proces jako Martin Luther pro reformaci,“ prohlásil římsko-katolický historik Joseph Lortz. V roce 2017 si připomínáme „velké výročí reformace“, 500 let od okamžiku zveřejnění Lutherových 95 tezí.

Luther a autority latinské, západní církve, její teologové a biskupové, včetně soudobých papežů na sebe reagovali polemicky. Reformovaná a nereformovaná větev církve se od sebe odloučily. Formuje se novověký katolicismus na jedné a evangelické církve augsburského (tedy luterského) vyznání (a pak další reformační církve) na straně druhé. Mluví se o konfesionalizaci.

Současnému myšlení – i v protestantském náboženství – je Luther jako myslitel vlastně cizí. Ten totiž v době kulturního úsvitu novověku, v době poznamenané renesančním humanismem, byl spíše ještě člověkem se středověkou mentalitou, od níž se i křesťané postupně odklonili. Jeho pojetí Boha je autoritativní a jeho pojetí církve a její nauky výlučné a polemické. Luther je však aktuální svým důrazem na jádro a smysl evangelia. Z úpadkové středověké církve vede právě tato cesta a je škoda, že se rozešly cesty dvou podobně reformně smýšlejících současníků, katolíka Erasma Rotterdamského a Luthera, který připustil vznik oddělených církví.

Martin Luther má mnoho tváří – a většina z nich hledí na tento svět prismatem světa onoho. Německý augustinián proměněný v reformátora kolem sebe vidí obrazy ďábla a nejrůznějších nepřátel, stravujících duši i tělo. S tím vším se snaží bojovat. Přímo tělesně prožívá duchovní ohrožení a hlavně se bojí smrti, tak jako každý.

Seelsorger, pečovatel o lidské duše a jejich léčitel, se z něj stává právě proto, že cítí přímo existenciální potřebu pečovat o duši svou. Uprostřed nejistot raného novověku se  snaží budovat bezpečný příbytek pro sebe – a tedy i pro každého člověka, jak se zračí v jeho „minimalistickém“ pojetí církve. Ta má být podle formulace jeho přítele a spolupracovníka Melanchthona „společenstvím svatých, ve kterém je kázáno čisté evangelium a svátosti jsou udíleny správným způsobem“ a které přijímá a chrání každého, kdo se s ní shodne ve víře, křtu a uznání jednoho Boha, bez ohledu na lidské obřady. Církev je obecná, stejně jako spása. A má poskytovat obecnou útěchu v bojích, jež Luther tak dobře zná.

Logo|foto:Český rozhlas

Ve spisech následujících těsně po slavném přibití tezí na chrámové dveře (jež je důvodem letošních oslav) hledá Luther v „nouzi spasení“ záchranu ve vztahu vedeném tváří v tvář a jeden na jednoho, v nezprostředkovaném  vztahu s Bohem, který je ovšem možno sdílet a jenž nekončí  v mystickém mlčení. Spolu s mnoha jinými znaky středověké církve při tomto hledání opouští rovněž „panteon“ světců i sbírku útěšných příběhů o jejich zázracích a hledá náhradu. Namísto čtrnácti pomocníků „obránců proti všemu zlému“, které jsme si my lidé „ve své pověrčivosti vymysleli“ tak např. ve svém drobném spisku Čtrnáctero útěch pro pracující a obtížené  nabízí čtrnáct kapitol, výpovědí, v nichž (podle Kristova příkladu) sám svým bratřím nabízí obrazy zla, které mohou „současné trápení umenšit“.

Série „zel“ v traktátu vede od „zla v člověku (in ipso)“ ke „zlu, které čeká člověka v budoucnosti na světě (ante se)“, tedy v zásadě k událostem vedoucím k smrti, a ke „zlu, které necháváme za sebou (post nos)“, ať již v podobě spáchaných nebo protrpěných činů. Odtud přecházíme ke zlu pekla, které leží pod námi (infra nos). V pátém obrazu zla setrváváme na zemi; Luther se zde věnuje „škodlivým“ zlým lidem „po naší levici“ (malum sinistrum), nejrůznějším ničemníkům, kteří působí utrpení čtenářům. Šestý obraz rozebírá zdánlivě „prospěšné“ zlo po pravici (malum dextrum), čímž míní kult světců a vůbec vše, co mu připadá na katolické církvi jeho doby neúčinné, zbytečné a lživé. Poslední sedmý obraz tvoří most k následující sérii, neboť představuje všechna zla, která vytrpěl Kristus, jenž je nyní „nad námi“ (supra nos). Série útěch se pak drží stejného prostorového rozvrhu – postupuje od útěchy, jíž si můžeme posloužit my sami (bonum internum) přes budoucnost a minulost k peklu, jež je samo zvláštním způsobem útěšné, neboť se v něm zrcadlí Boží spravedlnost a milosrdenství. Dále pojednává o utrpeních přicházejících z levé strany a o útěše, která může plynout z vědomí, že všichni lidé včetně proroků byli nějakým způsobem hříšní. Šestý obraz pojednává o světcích „po pravé ruce“, tentokrát se však soustřeďuje na to, jak mohou člověka potěšit pomyšlení na utrpení, která tito lidé museli vytrpět a zvítězili nad nimi. Sedmé pojednání se opět vztahuje k nebesům a ke Kristu.

Čtrnáctero útěch, podvojná série, ve které biblické a obecně lidské exemplární příběhy nahrazují příběhy o svatých a jejich přímluvu na tomto světě, představuje inspiraci pro rozhlasový  cyklus, zaměřený na podobná vyprávění z doby Lutherovy. Bude mít dvě řady, jednu o věcech zlých a strašlivých, tu druhou o snaze utěšit se obrazy dobrého. Lutherovy texty celý cyklus rámují a autoři jednotlivých dílů se k nim průběžně obracejí. Nejde ovšem o teologický výklad, ale o živé literární a umělecké souvislosti, v nichž se dotkneme obrazů pekla ve středověku, bídy žen a Židů, selských vzbouření, českých textů Lutherovy doby, alchymismu, zhudebněných textů a umění překladatelského, jehož je Luther rovněž průkopníkem. Autoři deseti pořadů, vesměs literární historikové a religionisté, nás překvapí nečekaně mnohobarevným obrazem myšlenkového světa Lutherovy doby.